V Národním divadle v Praze vyhlásili stávkovou pohotovost. Neobešla se bez výhrůžek o policejním zatýkání

Zaměstnanci pražského Národního divadla ve středu vyhlásili stávkovou pohotovost a zveřejnili své požadavky. To je podle všeho první krok na cestě k vyhlášení ostrého stávky.

Posledních několik týdnů se v divadle a zákulisí sváděli poziční boje, které se dokonce přenášely i na politickou úroveň. Nicméně podstata problému, o kterém jsem psal před měsícem TU, se nejenže nevyřešila, ale naopak, celá situace se mezitím výrazně zradikalizovala. V důsledku toho nastal i viditelný posun v názorech protestujících.

Zatímco před měsícem požadovali jen odchod norského manažera Pera Boye Hansena (respektive požadovali, aby nebyl jmenován uměleckého ředitele opery, kterým se má stát 1. srpna tohoto roku), dnes je všem jasné, že to nepůjde, pokud ve funkci ředitele divadla zůstane Jan Burian. Ten za poslední měsíc svými kroky v podstatě úplně všech přesvědčil, že právě on sám je integrální součástí problému zvaného Hansen a bude muset odejít spolu s ním.

Hansen se i tak momentálně chová tak, jakoby už operu řídil, přestože do funkce stále ještě není oficiálně jmenován. Od počátku sice vydával rozhodnutí, na které neměl žádné kompetence, před měsícem však ještě nebylo zcela zřejmé, že se tak dělo i s tichou podporou Buriana. Teď to už ale muselo docvaknout úplně každému. K protihansenovskej náladě v divadle tak přibyla ještě silně protiburianovská, přičemž hlavně ta druhá momentálně prudce narůstá. Otevřený dopis s nepříjemnými otázkami řediteli Burianovi (což je jen de facto jiná forma veřejného vyslovení nedůvěry současnému vedení) podepsalo již 375 lidí, což znamená, že podpisy pod ním i nadále přibývají (před měsícem to bylo 339 lidí).

Národní divadlo jako celek má zhruba 1200 zaměstnanců, součástí těchto počtů jsou i zaměstnanci činohry a baletu. Jelikož Hansen se má stát uměleckým ředitelem opery, je zřejmé, že zaměstnanců činohry ani baletu se jeho jmenování nijak nedotýká a proto problémy spojovány s jeho osobou je ani příliš nezajímají. Podpisy pod otevřeným listem řediteli Burianovi přibývají výlučně z operní části divadla, přičemž 375 podepsaných lidí znamená, že je podepsána de facto už celá opera.

Zasazené do tohoto kontextu je tedy zřejmé, že kromě několika jednotlivců z aparátu již k dnešnímu dni na straně Buriana nezůstal v operní části ND vůbec nikdo. Stav, který panuje je přímým důsledkem kroků, které učinil za poslední měsíc právě ředitel opery.

Především, Burian se nesnažil výhrady zaměstnanců vůči Hansenovi řešit, ale se snaží protestujících rozdělit na ty, kterých je třeba „koupit“ a na ty, kterých je třeba zlomit (ve stylu cukr a bič). Samozřejmě, Burian si nemůže dovolit koupit všechny, na to nemá k dispozici dost peněz. Ví však, jejichž lidí nutně potřebuje na to, aby se sám udržel ve funkci a jejichž až tak nutně nepotřebuje a může si dovolit jejich demonstrativně potrestat, nebo alespoň veřejně ponížit za vyslovování jejich kritických postojů. Doufajíc, že ​​pak už konečně budou ticho.

Mezi těch prvních, bez kterých se neobejde, patří dirigent Jaroslav Kyzlink. Hansen a Burian se báli, že orchestr bude bezvýhradně stát za svým dirigentem a pokud nedokáží mít jeho osobu alespoň částečně na své straně a pod kontrolou, hrozí že orchestr ND odmítne dále hrát. A bez hrajícího orchestru se dá směrem navenek jen těžko nadále tvářit, že opera jako instituce funguje zcela normálně a nic dramatického se tam neděje. Jednoduše dirigent byl pro vedení jednoznačně klíčovou osobou.

Kyzlink byl však v té době signatářem otevřeného dopisu řediteli a tedy zpočátku také stál na straně zaměstnanců požadujících Hansena odchod. Náhle však dostal nabídku na zvýšení platu o několik stovek procent (ne, nejde o překlep, opravdu o několik stovek procent!). Přesná čísla se už snažil zjistit kdekdo, ovšem zatím neúspěšně. I já jsem zjišťoval, jestli opravdu může být reálné, aby kterýkoli zaměstnanec v ND, který dosud vydělával kolem 40 000 eur ročně, dostal najednou za stejnou práci nabídku na smlouvu s dohodnutou odměnou okolo 150 000 eur ročně. Ze zdrojů, ze kterých jsem informaci prověřoval jsem se dozvěděl, že tyto konkrétní čísla nejsou zcela přesné, ale jsou relativně blízko skutečnosti.

Nabídku KYZLINK se snažili verifikovat i odboráři. Ti na rozdíl od novinářů nemohou pracovat s informacemi, že „vaše čísla jsou relativně blízko skutečnosti“, ale potřebují jejich vědět naprosto přesně. Ve smyslu právních předpisů mají odbory zákonný nárok znát mzdové poměry v divadle. V oficiálním dopise řediteli Burianovi proto položili i otázky, prostřednictvím kterých chtěli zjistit, jak to s Kyzlinková budoucí odměnou je. Zajímavé je, že přesto, že ředitel je povinen jim tyto informace poskytnout, neřekl jim vůbec nic.

Po chodbách divadla kolují jen nejasné a neoficiální vysvětlení o tom, že Karl-Heinz Steffens (bývalý asistent Daniela Barenboima, jehož do funkce dirigenta Státní opery protlačil Hansen) má také podobný plat a bylo by tedy férové, aby se i platové poměry jeho českého kolegu (jako dirigenta na stejné, respektive odpovídající pozici v ND) vyrovnali s platem Steffens. Celá akce je tedy prezentována jako snaha o nastolení větší sociální spravedlnosti ve vztahu k nerovným platovým podmínkám českých a zahraničních umělců.

Abych náhodou nezůstal nesprávně pochopen, můj postoj je takový, že ať má pan Kyzlink slíbenou jakoukoliv smluvní odměnu, je to jen a jen jeho věc a mě by její výška v podstatě ani neměla co zajímat. Nemám také nic proti vyrovnávání platů mezi našimi dirigenty a dirigenty zvenčí. To, co je mi na celé této transakci přinejmenším podezřelé, jsou ale dva prvky: její načasování a pofidérní snaha o zatajení skutečnosti jako takové.

Jelikož odboráři nedostali odpovědi na své otázky ohledně přesné výše Kyzlinková odměny, požádali, aby byl v divadle nařízen audit. Takovým způsobem se ke všem smlouvám nakonec i tak dostanou. A k načasování nabídky uvádím, že pokud by se celá transakce odehrála kdykoliv jindy a ne jen pět dní poté, co se poprvé začala vzpomínat možnost stávky celé operní části divadla (včetně hráčů orchestru) a bezprostředně poté, co se na stranu nespokojenců se svým podpisem připojil i samotný Kyzlink, tak bych se o jeho smlouvu opravdu vůbec nezajímal. Platy zaměstnanců mají být privátní věcí účastníků pracovních vztahů a na veřejnosti se o nich nemluví.

V tomto případě však jde zjevně o podezření kupování si klíčových lidí. A jelikož Kyzlink od té doby na verenosti přestal vystupovat s jakýmikoliv postoji a Hansen jeho práci jako dirigenta začal v médiích ostentativně vyzdvihovat – co do té doby nedělal – je pravděpodobné, že k nějaké dohodě došlo. A nejen o platu, ale také o neútočení KYZLINK na Hansena. Omyl Hansena a Buriana spočívá v tom, že se domnívají, že získáním kontroly nad dirigentem orchestru ND získali i kontrolu nad samotným orchestrem. Nic není více vzdáleno od pravdy, jak tato iluze.

Zaměstnanci zvolili velmi klidnou formu protestu – budou nosit stužky. Na čtvrteční premiéře Dalibora měli stužku připnutou hráči v jámě, i sólisté. Taková forma byla navržena is ohledem na diváky, nikdo z účinkujících z nich totiž nechce vyrábět rukojmí protestní akce.

K stávkové pohotovosti neodmyslitelně patří i rozdávání letáků. V těch, které byly distribuovány před čtvrteční premiérou Dalibora, účinkující vysvětlovali divákům, z jakého důvodu stužky budou mít.

O to více je překvapivé, že i takto klidná forma protestu nabrala po příchodu ředitele Buriana před brány divadla úplně jiný spád. Nejprve se Burian ptal protestujících, co to má znamenat, že si vůbec dovolili dávat přicházejícím návštěvníkům něco do rukou. Jenže prostor před divadlem je veřejný prostor, nikdo nemůže nikomu zakazovat na chodníku stát a něco rozdávat.

Sólistka Lenka Šmídová proto vyzvala ředitele, aby je nechal na pokoji. Ten sice odešel, ale poslal na místo sebe svého mluvčího Tomáše Staňka, který začal na Šmídová vykřikovat. Před divadlem shromážděna skupina příchozích lidí se tak nechtěně stala svědky incidentu, kdy Staněk doslova křičel, že Šmídová už zpívat v divadle zřejmě nikdy nebude, že tam bude dělat jen uvaděčka, protože už teď si to trénuje, když takto stojí před budovou a rozdává přicházejícím letáky. Potom začal vykřikovat, aby všichni s letáky odtud okamžitě vypadli, protože na nich zavolá policii, která je přijde zatknout. Okolostojící návštěvníci divadla zřejmě vůbec netušili, že mají právě do činění se způsoby a úrovní tiskového tajemníka této instituce.

Zde si dovolím poznamenat, že právo na stávku je dané ústavou. K klidným formám protestu patří i rozdávání letáků. Pokud by policie i opravdu přišla, měla by povinnost chránit protestujících před agresivním chováním divadelního mluvčího a ne zatýkat lidi, kteří klidnou formou upozorňují diváky, proč budou mít účinkující v ten večer připnuté stužky.

„Já mám ze zatčeními své zkušenosti ještě z období během komunismu. Užili jsme si své, i můj otec, i můj děda a vím velmi dobře co to je, když je někdo zatčen. Když mi začal Staněk před divadlem vyhrožovat, že jde volat policisty aby mě zatkli, vybavili se mi před očima některé věci z minulosti a psychologicky jsem to v tom momentě nezvládla a odešla jsem raději pryč. Měla jsem tam však zůstat, neměla jsem odejít, vždyť toto přece není možné aby se dnes něco takového dělo, to jsou přece eštébácke metody, „- řekla mi po incidentu Šmídová.

S mluvčím divadla Stanek mám své zkušenosti i já osobně. Potom, jak jsem uveřejnil již výše zmiňovaný kritický článek o Hansenovi i jeho odkazech, přestali mi chodit informace z tiskového oddělení ND. Byl jsem prostě ze dne na den odpojedný z mailing listu divadla. Nepřišli mi materiály k festivalu Opera Nova, které byly rozeslány všem ostatním publicistou a ani pozvánka k plánované premiéře Dalibora. Napsal jsem mailovou zprávu na příslušné oddělení a chtěl jsem vědět, co se stalo. Nepřišla mi žádná odpověď, proto jsem svůj dotaz písemně znovu zopakoval. Také jsem vyslovil přání, že chci recenzovat Dalibora a požádal jsem o recenzentský lístek.

Po několika dnech se mi ozval Staněk s tím, že divadlo si nepřeje, abych recenzoval Dalibora, respektive řečeno přesně jeho slovy, že o „mou nabídku nemají zájem“. Já jsem ale ani Stanek ani divadlu žádnou nabídku v této souvislosti nedával, já si přece můžu recenzovat co chci. Požádal jsem jen o recenzentský lístek, nic víc. Pokud mi ho divadlo nechce poskytnout, i tak nechápu, jak by zabránily tomu, abych si tedy lístek koupil sám a přišel si představení Dalibora podívat a napsal na něj recenzi i tak. I když si to například pan Staněk nebude přát. Jedině, že by počítali s tím, že bude vyprodáno a k lístku se už nedostanu.

Ale já jsem hlavně žádal odpověď na otázku, proč jsem byl odpojen z mailing listu divadla, jehož prostřednictvím ND informuje publicistů a recenzentů o plánovaných akcích a souvisejících možnostech udělat si novinářské rozhovory s účinkujícími, režiséry a tak podobně. Podotýkám, že pan Staněk mi dodnes neodpověděl, jen mi poslal zpět jako „vysvětlení“ link na můj článek o vzpouře v ND. Tím ale vlastně řekl úplně všechno.

Na jedné straně tak nechápu, což může mít odmítnutí recenzentského lístku na Dalibora společného s mým kritickým pohledem na vedení divadla. Recenze hodnotí pěvecké výkony, režii, hudební nastudování a s názory na Hansena nebo Buriana nemá vůbec nic společného, ​​ať by už byly jakékoliv.

Na druhé straně, postoj Staňka zřejmě třeba chápat výlučně v kontextu toho, jak zapadá do momentálního způsobu uvažování v aparátu Buriana – většinu interakcí s oponenty řešit prostřednictvím síly. Nehledě na to, zda je to kontraproduktivní pro divadlo samotné, nebo dokonce směšné. Divadlo však nepatří Staněk, není to jeho soukromá instituce a stejně patří i těm, kteří mají kritické pohledy na to, co se tam děje. Staněk nechápe, že nemůže rozhodovat o tom, koho odpojit z mailing listu podle klíče, zda byl novinář kritický k poměrům v divadle.

Přesně toto jsou ty hansenovské metody, které se před čtyřmi lety tolik pertraktovali v Norsku a na které upozorňovala místní tisk. A které do příchodu Hansena v Praze vůbec nebyly možné. Za Hansenová éry začaly iv Oslo novinářů rozdělovat na ty kteří píší to, co si Hansen přeje a na ty, kteří měli vlastní názor. Tím druhým se pak snažili mstít. Prostor v tisku dostávali jen vyjádření lidí propojených s vedením opery, častokrát šlo dokonce o režisérů, kteří již měli podepsány s Hansenem kontrakty o tom, že budou v operním domě režírovat. Tak jaká pak nezávislost těchto osob. Ti pak na oplátku za dohoz režie poskytovaly stanoviska do tisku, jaký je Hansen skvělý manažer. Příklady konkrétních článků z norských novin na toto téma a citátů, kde se uvedené přesně popisovalo jsem uvedl právě v příspěvku o vzpouře v ND, tedy právě v tom na který poukázal Staněk, jako na důvod mého vyřazení z mailing listu.

Burian nyní tvrdí, že norští novináři neříkají pravdu, že nic takového co popisují se tam nedělo. Ale já na vlastní kůži nyní jako publicista zažívám přesně to, co norští novináři popisovali. Proto i touto cestou, protože mi dosud nebylo panem Stanek odpovězeno, znovu upozorňuji, že mi přestala chodit mailová komunikace z divadla určená pro publicistů. Pro tuto chvíli považuji za zcela postačující způsob mé obrany to, že jsem tuto skutečnost zveřejnil. Už tento samotný fakt je dostatečnou hanbou.

Chtěl bych se však ještě na chvíli přistavit i při festivalu Opera nova. Je známo, že tento zajímavý projekt je dítětem bývalého uměleckého ředitele opery Petra Kofroň, který ho vymyslel a prosadil i jeho realizaci. Později rezignoval z funkce na protest proti Hansenovi.

Po jeho rezignaci byl v časopise národního divadla narodni-divadlo.cz okamžitě vyřazen rozhovor s ním věnován spuštění oficiálního prvního ročníku festivalu (nultý ročník proběhl minulé léto) a to přesto, že už byl připraven do tisku. Je patrná snaha současného vedení vymazat Kofroň nejen jako zakladatele festivalu, ale v podstatě úplně. Po premiéře Dalibora mu ředitel Burian ani nepoděkoval. Respektive ho ve své děkovné řeči vůbec nezmínil. Stejně ani nová ředitelka opery Bohdana Malik. Neplánovaně si proto vzal slovo slovo režisér Jiří Nekvasil, který se zřejmě na to nemohl dál dívat a poděkoval Kofroň, jakož i bývalému vedení alespoň on, protože se k tomu vůbec neměli ti, od kterých poděkování mělo především zaznít.

Toto hodně vypovídá o poměrech, které panují v divadle za poslední měsíc, odkdy Hansen fakticky přebral operu do svých rukou. Až takovou ubohost a přízemnost řízení zřejmě nikdo nečekal. Divadlo se propadlo do morálního bahna iv mezilidské rovině. Překvapí v této situaci ještě někoho snaha zavolat policii na zpěvačku klidně rozdávající letáky, která v divadle odzpívala více než 30 let svého života?

V médiích se přitom neustále objevují pochvalné PR články na Hansena. Píše se v nich o tom, jak chce pozvednout divadlo a přivést ho do evropské špičky, jako není pravda, co o něm psali norští novináři. Jak v Oslo šlo jen o pár nespokojených sólisty, kteří účelově napadali jeho kroky a k žádnému rozvratu tam nikdy nepřišlo. Burian pro média říká, jaký je Hansen vynikající manažer. K tomuto vymývání mozků prostřednictvím cíleného PR mám jen jednu poznámku – netřeba si tvořit svůj názor na základě toho, co Hansen a Burian ŘÍKAJÍ že budou dělat, ale na základě kroků, které opravdu reálně DĚLAJÍ.

Norské noviny psali o kupování mediálního prostoru na protlačování Hansena. A co dělá Hansen tým nyní v Praze? Za poslední měsíc dostali do českých médií tolik PR článků promujúcich jeho osobu, až zůstává rozum stát. Všechny mají stejný společný rys – ani v jednom nebyly Hansenovi položené žádné z nepříjemných otázek, které mu kladou stávkující.

Ministr kultury ČR postal na základě několika informací a podezření do divadla kontrolu, což znamená, že některé smlouvy se začaly prověřovat. A informace unikat do médií. Tak například TV Barrandov uvedla informaci, že Burian za peníze Národního divadla koupil 38 lístků do La Scaly. Nejenže nechal divadlo zaplatit tyto lístky, ale La Scale věnoval za peníze divadla i sponzorský dar. Národní divadlo Praha tedy sponzoruje La Scala. Zdá se to být naprosto absurdní? Za to, že Národní divadlo zasponzorovalo La Scala, dostali Burian a dalších 37 lidí koktejl na uvítanou a slevu při nákupech v místním obchodě. Vypadá to tedy tak, že si někdo udělal pěkný výlet do Milana za veřejné peníze, nakoupil si tam se slevou. A dostal i nějaký ten drink.

Problém je v tomto případě nejen morální, ale i právní, Národní divadlo nemůže z veřejných prostředků sponzorovat italské divadla, neboť je příspěvkovou organizací a může poskytovat finanční dary jen z Fondu kulturních a sociálních potřeb. Smlouvu bylo divadlo povinné zveřejnit v centrálním registru smluv, což byl problém, pokud je takto morálně i právně pochybná. Nezveřejnit ji se však nedalo. Tak ji tedy zveřejnili v takové začerněnou podobě:

 

Zajímavé na celé této historii jsou dvě věci: zaprvé, že takové informace začaly z divadla vůbec vytékat ven – svědčí to o tom, že loajalita k vedení zřejmě skončila už iv administrativních složkách této instituce a někdo začal dávat novinářům tipy. A za druhé, že divadlo na obvinění TV Barrandov vůbec žádným způsobem nereagovalo.

Burian už v podstatě nereaguje vůbec na nic, co je mu vytýkáno. Má dvě hlavní linie své obrany a na ty se soustředil jejich opakováním. V první řadě se snaží kauzu posunout interpretačně do roviny, že za stávkou stojí odboráři a ti přece nemohou rozhodovat o tom, kdo má být umělecký ředitel divadla. Tato kompetence náleží výlučně řediteli. Druhá ním opakovaná teze zase je, že všechny zprávy z Norska o Hansenovi jsou buď vymyšlené, nebo alespoň přehnané.

Na první tezi je však velmi jednoduchá reakce. Protest zaměstnanců opery není jen odborářskou akcí, ale je to protest v podstatě kompletního osazenstva opery proti dvěma lidem v jejím vedení.

„Stávková pohotovost je žádostí všech umělců, odbory naopak celou akci dosud výrazně brzdily, jinak by orchestr i sbor stávkovali už dávno. Nám nyní naši kolegové vyčítají, že jsme s jejím prohlášením příliš dlouho váhali. Ale naši právníci nás žádali, abychom se nejdříve pokusili o komunikaci s vedením, proto jsme nechtěli do stávkové pohotovosti vstupovat ihned. Zkusili jsme to ve smyslu jejich doporučení a vidíte, že nikam to i tak nevedlo. Burian na nic z toho, co jsme se ptali, v podstatě neodpověděl. Odbory tak nyní jen plní žádost 375 lidí, my jsme se jen k celému uměleckému osazenstvu v podstatě jen přidali. „- říká zpěvačka Lenka Šmídová a dodává:“ Buriana však i tak nikdy nezajímalo to, co mu lidé vyčítají a nezajímá ho to ani nyní . I když jsme ve středu svolali tiskovou konferenci, tak on vydal stanovisko k naší tiskovce dříve, než se vůbec skončila. Ale takto jen doběhl sama sebe, to ho usvědčuje o tom, jakým způsobem se chová. On ještě ani neví co chceme říct, ale už ví předem, jak na to bude reagovat. Je to proto tak, že on vlastně i tak nikdy nereaguje na to, na co se ho opravdu ptáme ale vždy na něco úplně jiného. Proto on ani nepotřebuje vědět, co na tiskové konferenci opravdu odezní, jeho reakce je připravena už předem, bez ohledu na to, co tam řekneme. “

A na druhou Burianová tezi o tom, že v Oslo šlo údajně jen o pár nespokojenců, okamžitě zareagovali prohlášením i samotní Norové: „Byla to akce 600 lidí, kteří se všichni sjednotili proti Hansenovi. Šlo o lidi reprezentujících každý jeden Departament norského operního domu, protože nikdo s ním nedokázal spolupracovat. Musela se najmout externí společnost, která se specializuje na takové případy a ta dotazovala zaměstnanců z každého oddělení operního domu, aby získali kompletní přehled. “

O najatí specializované agentury ve stejném duchu psali i norské noviny Klassekamopen:

„Generální ředitel opery v Oslo Nils Are Karstadt Lyso dostal pokyn od správní rady aby nařídil průzkum pracovního prostředí, který by potvrdil, nebo vyvrátil spekulace o neprofesionálním chování Hansena. Zprávu vypracovala konzultační společnost AFF, která se specializuje na poradenství v rámci organizačního rozvoje řízení. Průzkum se týkal vrstvy managementu a sólistů, všichni byli vyslechnuti. Nakonec byla vypracována závěrečná zpráva. Závěry byly natolik závažné, že správní rada musela jednat. „(Klassekamopen, 29. květen 2015).

Zpráva agentury AFF tedy existuje a je v ní zcela jasně a konkrétně napsáno, jaké přesně byly Hansenová nejproblematičtější kroky v opeře Oslo. Zpráva není veřejná. Je však možné ji z Norska dostat. Nejjednodušší by proto bylo vyžádat si její kopii a zveřejnit ji. A pak bude diskuse o tom, zda si vymýšlejí všechny noviny v Norsku, nebo zda naopak situaci účelově manipuluje Burian, jednou provždy ukončena.

„Před vyhlášením stávkové pohotovosti jsem se s Burianem setkala. Řekl mi, že umělecká rada a odbory jsou složeny z lidí, kteří ho nemají rádi a usilují o jeho sesazení a mluví o Hansenovi jen polopravdy. Že v tom Norsku to nebylo až tak dramatické a ve finále se jednalo jen o dvou sólistů, jejichž propustil. Burian mi řekl i to, že za ním stojí kompletně celá činohra a balet a že je silný, „- řekla mi Eva Urbanová po setkání s ředitelem.

Z jiných zdrojů jsem se zase dozvěděl, že Burian se těsně před avizovanou tiskovou konferencí k stávkové pohotovosti vyjádřil, že i tak nikdy neodejde a neodstoupí. A že i kdyby přece byl nějak donucen odstoupit, tak vyvine takový tlak, aby se velmi rychle do funkce vrátil zpět.

Tyto jeho slova nesvědčí o nedostatku sebevědomí, spíše o nedostatku sebereflexe. Takových, co si mysleli, že jsou nepostradatelní, zde již bylo mnoho. A když si je tím tak velmi jistý, proč to pak potřebuje takto demonstrativně dávat najevo? Není právě toto znakem jeho slabosti?

A pokud je Hansen takový skvělý krizový manažer, jak se o něm snaží vytvořit obraz prostřednictvím PR článků v médiích a pokud je současné vedení divadla v čele s Burianem v tak profesionálních rukou, jak se tváří, jak je pak možné, že Burian s Hansenem svými rozhodnutími za jeden měsíc doslova poštvali proti sobě celou operu? Všechny výše popsané incidenty posledních dnů, to je přece jen série neuvěřitelně netaktické rozhodnutí, z nichž každé jedno může vedení pohřbít. Tak jaký je Hansen krizový manažer?

A Burian totéž, jen v zeleném. O co více se zaměstnanci divadla, odboráři, novináři a další budou ptát na otázky financování, propojení zájmů, smlouvy s KYZLINK či Steffens nebo na sponzorování La Scaly, případně na konkrétní smlouvy podepisovány s Hansenem, o to více budou dostávat odpovědi o tom, že Hansen je prvotřídní manažer, který přišel pozvednout pražské divadlo na mezinárodní úroveň a že z Norska neodešel až za tak dramatických okolností, jak mu nespravedlivě připisují norští novináři, kteří všichni lžou. Tedy budou dostávat odpovědi na úplně jiné otázky, než které kladou.

Podtržené a shrnuto, faktické kroky, které se v pražském divadle nyní reálně dějí, jsou přesným opakem toho, jaký mediální obraz se snaží Hansen o sobě vytvořit. Stačil jen měsíc, odkdy se reálně ujal v divadle moci a situace se natolik vyhrotila, že mu už nevěří zřejmě vůbec nikdo.

„Já panu Hansenovi ani po posledním setkání s ním nedůvěřuji. On vám něco říká, ale v jeho hlavě se odehrává něco jiného, ​​to jsou jen krásné řeči. Neodpověděl nám na nic z toho, co jsme se ho ptali, ale pouze obecné odpovědi. Situace mi připomíná klid před bouří. Měli jsme jednu schůzku o jeho vizi jsme se nedozvěděli nic. Řekl, že chce oživit soubor mladými lidmi, ale nikdo se nedozvěděl ani to, zda s těmi mladými, kteří již jsou u nás, počítá v sezóně 2020/21. Řekl, že nemůže nic garantovat, a řekl to i mladým sólistou. Tak nevím jakou má představu o tom, že jako až mladí by tedy měli zpívat sólisté v naší opeře, když ani tím skutečně mladým nemůže nic garantovat, „- řekla Urbanová.

„Jsme už tak rozhořčeni, že ta požadavek na odchod Buriana a Hansena je prioritní. A pokud nebude splněna, tak od září nehrajeme vůbec. Už prostě stačilo. „- uzavírá téma Lenka Šmídová.

Protest zaměstnanců v ND podpořil otevřeným listem i tenorista José Cura. List byl napsán krátce po abdikaci Hroncové a Kofroň. „Nečekejte, že Vás bude zachraňovat nějaká neznámá osoba toužící využít rozkol ve snaze zmocnit se situace“ – píše na Cura v narážce na Pera Boye Hansena: ZDE.

Zdá se tedy, že v Praze bude ještě pořádně horko.

Peter Bleha