Archiv pro měsíc: Duben 2018

Do maturity se vzdělávala na několika školách v zahraničí. Nemá ještě ani třicet, ale o školních vzdělávacích systémech ve světě a různých strategiích v nich ví toho tolik, že by klidně mohla řídit ministerstvo. Nechybí jí na to ani potřebné vzdělání, má magisterský titul z mezinárodních vzdělávacích systémů z Oxfordu. No má i učitelskou praxi, a to hned z několika států Evropy či Asie. Pracovala pro UNESCO a iv programu Teach for Thailand. Anna Maarová je nevídaný zjev. Momentálně je šéfkou přípravy a podpory v programu Teach for Czech Republic – stojí na čele týmu mentorů a koučů, kteří mladých „neučiteľov“ podporují. Sama pro ně vede i některé školení a kurzy. Chat se s ní měla to štěstí Martina Sondy Hosťovecká.

Proč si s rodinou odešla ze Slovenska?
Otec dostal nabídku pracovat pro zahraniční firmu ve Francii. Byla to nová výzva pro celou rodinu – bratr měl do maturity rok, já byla šiestačka a sestra štvrtáčka. A nikdo z nás nevěděl francouzsky ani ň.

Kde všude si studovala a co?
Od šesté třídy po maturitu jsem byla ve francouzském systému, ale ne pouze ve Francii. Je síť francouzských škol po celém světě a já jsem takto navštěvovala školy v Belgii a v Singapuru.

Ve francouzském systému maturuje každý ze všech deseti předmětů, ale každý předmět má jinou váhu, podle toho, zda je zaměření studenta přírodovědné, literární nebo společensko-vědní. Já jsem vystudovala to přírodovědné. Na vysoké na King’s College v Londýně jsem pak studovala fyziku a filozofii – bakaláře. Po čtyřech letech práce ve školství a vzdělávání jsem pak vystudovala Masters in Comparative and International Education na Oxfordu.

Pamatuješ si ještě slovenská základní školu?
Pamatuji, vypadala úplně stejně jako některé školy, které nyní navštěvuji v rámci své práce v Teach for Slovakia. Ve škole jsem se cítila docela dobře – měla jsem dobrých kamarádů, učení mi šlo snadno, ráda jsem četla, i když jsem občas dostávala poznámky (byly výsledkem kombinace mé mírné drzosti a bratrovy reputace, kterou po sobě ve škole zanechal).

Nejjasnější vzpomínky mám na skákání gumy na dvoře a na chodbě, na třídu na konci chodby, neustále mytí tabule, sezení, poslech. V porovnání se školami ve Francii uvedu jen jeden příklad: když jsem nastoupila do školy tam, tak jsem se dva roky nic nového na matematice nenaučila – na Slovensku jsme toho probrali už mnohem více. No také jsem poprvé psala esej, kde jsem měla obhájit, co si myslím, a nejen recitovat, co jsem se naučila.

Zajistily ti školy v zahraničí lepší vyhlídky pro to, co děláš dnes?
Určitě. Ale ne proto, že by byly lepší. Například jsem přesvědčena, že škola, kterou jsem navštěvovala v Belgii, je jedna z nejhorších škol, jaké jsem kdy navštívila – a to dosud bude alespoň sto škol. Spíše proto, že jsem se přirozeně začala zajímat, proč jsou všechny ty školy jiné, v čem jsou jiné, v čem jsou lepší – horší. A tak mě to přirozeně vedlo k tomu, abych se zamýšlela nad tím, co je kvalitní vzdělání, co to lidem dává, kdo má přístup k jakému vzdělání, k jaké škole, k jakým učitelem a jak to později ovlivní jeho život.

To, že jsem mohla vystudovat v Anglii vysokou školu, si velmi vážím. Pokud ma Francouzi naučili kriticky a důsledně přemýšlet, tak Angličané mě naučili samostatnosti, odpovědnosti a „big picture thinking“.

Jak přijde dívka s titulem z Oxfordu na to, že chce pomáhat chudým teenagerům hledat možnosti, jak studovat na univerzitě?
Sama jsem prošla šesti školami v šesti zemích, ale také jsem měla možnost navštívit mnoho chudých zemí jako Malajsie, západní Čína nebo Kambodža, kde jsem poznala lidi, kteří žili v obrovské chudobě a zápasili se vším, co ten batůžek chudoby s sebou přináší.

Když jsem se v osmnácti přestěhovala do Londýna a nastoupila na školu, tak jsem už déle přemýšlela nad rozdíly ve vzdělávání a nerovnosti v šancích, které děti dostávají zcela náhodně podle jejich země, školy, rodiny nebo učitele. Tak jsem se rozhodla něco pro to i prakticky začít dělat a přidala jsem se ke skupině studentů, kteří pracovali s teenagery z chudých částí Londýna. Zdarma jsme je doučovali, organizovali různé návštěvy našich fakult, večírky, eventy, dělali jsme s nimi různé zážitkové aktivity a mentoring, abychom v první řadě dosáhli to, aby na univerzitu vůbec chtěli jít, a zadruhé to, aby byli přesvědčeni, že na to mají. Řešili jsme je známky, ale i finanční podpory. Také jsme pracovali s jejich rodinami.

Přišla si do kontaktu se školským systémem více zemí světa – Nepál, Indie, Thajsko, Anglie, nyní Slovensko v rámci Teach for Slovakia. Zkus porovnat učitelů.
To je těžká otázka. Učitelé v Anglii se nejvíce liší od těch ostatních v jejich přístupu ke své profesi a jak jsou vnímáni společností. Je to vidět už na tom, jak se oblékají, jak se chovají, jak mluví se žáky a rodiči, jak přistupují ke svému kontinuálnímu vzdělání, ke svým povinnostem – jsou to prostě profesionálové. Samozřejmě jsou výjimky. Ale reforma školství, která se za posledních 15 let udála v Anglii, způsobila, že společnost vnímá učitelů jako profesionály, kteří vědí, co dělají. A učitelé tak vnímají sami sebe. Většina rodičů se velmi zajímá o vzdělání svých dětí, ale zároveň důvěřují učitelem.

To znamená, že Slovenská učitelé jsou v jedné skupině s těmi z Indie, Nepálu a Thajska. Co máme společného?
V Indii učitelé chodí do školy v průměru každý druhý den. Jsou zaměstnanci státu (ne školy) a často jsou státem umístění učit ve škole, která je velmi vzdálená od jejich domova. Nevyplatí se jim chodit do školy – dostanou zaplaceno tak či tak. A když tam jsou, často za katedrou čtou noviny – znovu, nemají proč dělat něco jiného.

V Thajsku je situace podobná. V Nepálu mají učitelé velmi nízké platy a nemohou si dovolit nemít druhý job (resp. Třetí). Ve všech třech zemích je pozice učitele ve značné části neprofesionální a společnost ji proto nerespektuje. Na Slovensku se mi zdá, že se tato malá míra respektu projevuje hlavně v tom, jak jsou učitelé ocenění a podporováni.

A co žáci?
Mně se žáci všude zdály podobní. V každé zemi jsou rodiny a prostředí celé škály – od úplně destruktivních až po zcela podporující, a tyto ovlivní žáků všude podobně.

Na Slovensku ve většině škol nefunguje komunita rodičů. Rodiče se spojí, pokud nejsou spokojeni s prací konkrétního učitele. Jaké jsou tvé zkušenosti s rodiči ve světě a u nás?
U nás mám velmi málo zkušeností s rodiči, pouze zprostředkovaně přes učitelů TFS. V zahraničí chce 99% rodičů pro své děti to nejlepší a dělá to, co je v jejich schopnostech a silách – což se ale nám učitelem často nezdá dost.

Mnoho rodičů školu nemá rádo a někteří se jí dokonce bojí – měla jsem rodiče, kteří do školy nemohli vkročit, protože měli špatné zážitky, když byli žáky. Vždy jsem to vnímala tak, že je povinností školy pracovat s rodiči a pomoci jim překonat tyto bariéry ve prospěch jejich dětí. Škola má opravdu obrovskou moc měnit komunity, jen to potřebuje přijmout za své poslání.

Když si začala učit na škole v Londýně, kde nebylo velmi bezpečné prostředí, byla si 21letá čerstvá bakalarka. Důvěřovali ti rodiče?
Moje první setkání s mnoha rodiči bylo před tím, než začala škola. Buď jsem je byla navštívit doma, nebo jsem jim zavolala. Představila jsem se jim, zeptala jsem se pár věcí o dětech, řekla jsem jim, co bych chtěla s jejich dětmi za ten rok dosáhnout a že se velmi těším na to, že je budu učit. A na společnou spolupráci s nimi, rodiči.

U většiny rodičů se mi tento přístup osvědčil, bylo to poprvé, co jim učitel volal aniž by byl problém s jejich dítětem. Některým se zdálo, že je divné, že jsem k nim přišla domů, někteří mi zabouchli dveře před nosem, někteří se mě ptali, jak mohu učit jejich děti, když vypadám na šestnáct a komu se mají stěžovat.

Ale celkový výsledek byl skvělý – rodiče podepisovali úkoly, zvedaly mi telefony, chodili na představení, podporovaly různá opatření, když jejich děti ve třídě porušily pravidla. Toto se kolegům, kteří do rodičů od začátku neinvestovali, nedařilo.

V Anglii se setkávají rodiče s učiteli často i neformálně, například na sportovních akcích školy.
Většina škol chápe, že bez spolupráce s rodiči se jim budou těžko dosahovat jejich vzdělávací a výchovné cíle. A tak velký počet k tomu přistupuje proaktivně – ředitel navštíví každou rodinu, rodina a škola podepíší vzájemnou smlouvu, škola zve rodičů na neformální diskuse, kávu, představení, nabízí jim různé kurzy a jiné příležitosti, jak se aktivně zapojit.

Pracovala si pro UNESCO a netajil se tím, že tě práce pro tuto prestižní organizaci zklamala.
Uvědomila jsem si, že mít za sebou nějakou značku pro mě není tak důležité jako být přesvědčena, že moje práce má reálný dopad na zlepšení vzdělávání. Problém UNESCA je v obrovské byrokracii a v tom, že neinvestují do rozvoje a využití potenciálu svých lidí. Když se nad tím zamyslím, tak je to něco velmi podobné jako slovenské školství.

Proč ses vrátila na Slovensko?
Pro Teach for Slovakia.

Čím si tě získala myšlenka Teach for All?
Zcela se shoduje s mým vlastním posláním – dát možnost všem dětem na vzdělání, které jim dá šanci v životě uspět. Nezávisle na tom, zda se narodí v osadě nebo na hradě.

Na Slovensku není problém s Romy, je problém s generační chudobou, s kriminalitou, s velmi nízkou úrovní vzdělání, marginalizací, rasismem a předsudky. Jediné řešení je kvalitní vzdělání pro děti z komunit, které jim pomůže překonat všechny ty extra překážky, které jim život hodil pod nohy. Podat pomocnou ruku těm méně šťastným dětem.

Proč se většina Slovenská dětí do školy netěší?
Neboť je tam většinou nuda.

Věděla bys to změnit?
Snažím se to měnit tím, že podporuji učitelů TFS v tom, aby děti vždy zaujaly, propojili učivo se životem a soustředili se na to, co dělají žáci, ne na to, co dělá učitel. A zavedla bych pro žáky uniformy.

Vážně? Nepotlačují individualitu?
Jejich zavedení bez jiné změny na škole zmenšuje šikanu, zlepšuje sebedůvěru žáků. Učitelé mají vyšší očekávání od žáků, zejména od těch nejchudších. Méně je rozdělují na slabších a silnějších, a také rodiče hodnotí kvalitu školy výše.

Vážíme si na Slovensku vzdělání?
Pokud ho lidé vyhodnotí jako nekvalitní a nemají pocit, že jim v životě nějak pomohlo, tak nemají racionální důvod, proč by si ho měli vážit.

Nenapadlo ti spojit se se svými kolegy z jiných zemí a udělat projekt pro slovenský učitele, jak učit jinak v jiné škole? Zkrátka, osvěta.
Napadlo, začali jsme, ale v malém. Vzala jsem dvou Slovenská učitelů navštívit jednu z mých nejoblíbenějších škol v Anglii – King Solomon Academy. Mají 80% žáků ze sociálně znevýhodněného prostředí, 60% mluví doma jiným jazykem než angličtinou a jsou sedmou nejlepší školou v Anglii (na základě „maturitních“ zkoušek GCSE, které dělají všichni žáci v 16 letech). Žáci u nich začnou 2 až 3 roky pozadu za svými vrstevníky a za pět let jejich suverénně předčí.

Víš, jak to dělají?
Vím, jak to dělají a budeme to dělat podobně, když na Slovensku otevřeme velmi podobnou školu (smích). Dělají to stejně jako školy KIPP nebo Harlem Success Academy v US nebo škola 3.2.1 v Indii. Ve zkratce: škola musí udělat vše, co děti potřebují, aby se mohli učit. Některé tyto věci stojí peníze, některé jen důslednost a oddanost zaměstnanců školy.

Takže tyto školy extrémně intenzivně pracují s rodinami, dětem zajišťují i ​​jídlo od snídaně po svačina. Děti jsou ve škole skoro celý den, chodí do školy každou sobotu, chodí do školy i během prázdnin. Mají školního psychologa, mají speciálních pedagogů, škola jim dává jasnou vizi, například „všichni odmaturoval“. Škola má pravidla, která dodržuje každý učitel a žák, žáci dostávají podněty a zážitky, které jim doma chybí a pokrok žáků se stále měří. Žáci vědí, že se u nich nebude tolerovat nic méně než to nejlepší.