Muzikál Tisícročná včela

Národní muzikál, jako Martin Kákoš, režisér a scénárista v jedné osobě, pojmenoval adaptaci známého románu Petra Jaroše Tisícročná včela, měl premiéru v nitranském Divadle Andreje Bagara. Uvedení muzikálu předcházela rozsáhlá reklama, takže velký sál divadla byla plná k prasknutí. Představení se začalo kvůli technické závadě téměř o hodinu později, což dramaturg Svetozár Sprušanský vtipně omluvil s odůvodněním, že všechny slovenské díla se rodí s obtížemi, ale výsledek je o to lepší. Takže pojďme se podívat, zda se očekávání splnily. Celkový dojem ze scény muzikálu byl ohromující svou velikostí, množstvím účinkujících, choreografií, hudbou, postavou otce Pichandu v podání Mariána Slováka, vypjatým vystupováním všech účinkujících atd. Velké jeviště bylo zčásti zaplněné úly různých rozměrů, pohyblivým pozadím, které se podle potřeby roztváralo a zároveň poskytovalo plošiny s cestičkami a zadní projekcí. Záhadou bylo množství židlí zavěšených nad celým jevištěm (někdo si mohl myslet, že to byl symbol Slováků-Peciválové). Autor scény Pavol Andraško nechal dostatečný prostor pro účinkující, hlavně tanečníků. Krásné, funkční i stylizované kostýmy pocházely z dílny známé kostymérky Ludmily Várossovej, takže vizuální zážitek byl vcelku zajištěn. Muzikálová hudba (Vašo Patejdl, texty Kamil Peteraj) musí být melodická, aby dokázala diváky strhnout, zároveň se musí přizpůsobit textu hry a mít funkci posuvníku dějů nebo charakteristiky postav, situací apod. K. Peteraj si zvolil druhou cestu, tedy charakteristiku postav, situací, pocitů apod., Čímž jistým způsobem brzdil vývoj děje a prodlužoval i tak dlouhé představení. Totéž platí io choreografii Jaroslava Moravčík, dostatečně nápadité, variabilní a stylizované. Tanečních vstupů bylo příliš, některé byly příliš dlouhé (např. Scéna občanských nepokojů), resp. nevhodně rozložené. Zatímco první část překypovala tanečními výstupy a pestrým střídáním všech složek, v druhé dominovalo slovo mluvené i zpívané, nevyváženost a opakování použitých divadelních prostředků, převaha prozaických prvků apod. Zároveň bylo třeba trochu přihlédnout i na Synchronnost slova a hudby v playbacku. Nelze závidět autorovi scénáře, který měl před sebou složitý román a úspěšný film Juraje Jakubiska s Jozef Kroner v hlavní roli. Martin Kákoš vsadil na dvě vlastnosti zvolené témata: na vykreslení charakteru slovenského člověka a vlastenectví na úkor divadelního děje, co se projevilo hlavně v druhém dějství, které končí řečí včelí královny ve funkci vypravěče. Této vizi se přizpůsobil text, choreografie i texty písní. A to vše ve stylizované podobě. Škoda, že režisér neustriehol hrubost výrazu zedníků v jednom případě, protože jinak jazyk muzikálu byl přiměřený a v souladu s tématem. Několik národnostních třenic autor řešil s humorem a nadhledem. Nějaké zkraty se našly při budování vztahů mezi postavami, nebyly dotaženy, pouze se o nich příležitostně někdo zmínil (např. O manželství Hermíny a Valenta). K přednostem inscenace patřily výkony všech účinkujících. Svým herectvím i pěveckým výkonem dominovala Eva Pavlíková jako včelí královna a vzhledem k překonanou nemoc i Marián Slovák jako Martin Pichanda. Obecenstvo kvitovali vstupy dětí, které byly vhodně inscenace voleny, a tak zpestřili obraz slovenské vesnice. Obecenstvo přijalo muzikál s nadšením a nekonečnými ovacemi, jaké si divadlo už dávno nepamatuje. Závěrem je třeba zdůraznit, že divadelní realizaci muzikálu Tisícročná včela třeba považovat za velkou smělost, ale i potřebnost. Román P. Jaroše, Jakubiskův film i Kakos muzikál dokázali, že v české literatuře existují velká témata, jen je třeba najít a zpropagovat, byť prostřednictvím lehkonohý múzy.