JAK TO MÁ NEJLIDNATĚJŠÍ ZEMĚ SVĚTA S MENŠINAMI

JAK TO MÁ NEJLIDNATĚJŠÍ ZEMĚ SVĚTA S MENŠINAMI
O autochtonní menšiny Číny se zajímám dlouho, ale tak pěkně přehlednou mapu jsem dosud neviděl. Na rozdíl od Ruska, kde existují jen větší národnostní autonomní útvary (republiky, oblasti a okruhy), či USA, kde jsou jen rezervace, organizované více méně jako skanzeny, v Číně mají autonomní status všechny správní jednotky, od pěti autonomních národních provincií (tibetské, chuejské, ujgurské, čuangské a vnitřně-mongolské) až po autonomní národní vesnice.

JAK TO MÁ NEJLIDNATĚJŠÍ ZEMĚ SVĚTA S MENŠINAMI
JAK TO MÁ NEJLIDNATĚJŠÍ ZEMĚ SVĚTA S MENŠINAMI

Rozumějme tomu dobře: zacházení s národnostmi je u všech popsaných velmocí stejné (tvrdá majorizace) a ve všech útvarech převažuje většinový imperiální národ, ale administrativně mají Číňani (ale i Tchajwanci) menšiny „ošéfované nejlíp“ – typicky tabulkově. 300 menšinových národů Číny, čítajících 130 milionů lidí, si vláda ČLR rozděluje do 55 úředně uznaných národů. Všimněte si, že na území ČLR existují autonomní útvary menšin sousedních národních států: žijí v nich 2 miliony Korejců, 1 milion Kazachů, 1 milion Thajců, 200 tisíc Kyrgyzů, 30 tisíc Tádžiků – a 5 milionů Mongolů, což je dvakrát tolik, než v samotném samostatném Mongolsku (tedy v čínské terminologii „Vnějším Mongolsku“, nárazníkovém státě, jehož území původně leželo v Čínském císařství a jehož vznik a udržení si na Čankajškovi a Maovi vynutili Lenin, Stalin a Brežněv).
Z na této mapě vyznačených národů jsou velmi zajímavé tři: První světle zelení Chuejové (9 milionů), kteří mají dokonce svou autonomní provincii. Jsou to etničtí Číňané muslimského vyznání (totéž jako v Bulharsku Pomáci, v Řecku Valádi, v Arménii Hemšinové nebo v Gruzii Adžaři – kteří mají taktéž svou autonomní republiku. Nicméně Chuejové, už pro společné jazykové a kulturní kořeny, nepřijdou Číňanům tak nebezpeční jako 8 milionů Ujgurů a Mongolové, Kazaši a Kyrgyzové, což jsou všechno – stejně jako Turkméni, Ázerbájdžánci, íránští Kaškajové, a většina národů Ruska žijící na Urale, Kavkazu a Altaji – většinově islámské národy mluvící jazyky vzájemně srozumitelnými s turečtinou a orientované na Turecko, které v poslední době začínají poslouchat takřka na povel…)
Stejně jako v Indii, kde žijí Židé od 7.století př. n. l., má i Čína svou tradiční židovskou menšinu, arciže pozdější (od 10. století n. l.). Říkají si Kchaj-feng, podle stejnojmenného města asi 500 kilometrů jižně od Pekingu, kde se prvně usadili. Ačkoli i oni už jsou dávno fyziognomií i jazykem neodlišitelní od běžných Číňanů, několik stovek jich také pomáhalo zakládat Stát Izrael. Poznáte je jen podle dvou věcí: nechodí do pagody, ale do synagogy, a mají příjmení Aj, Š´, Kao, Kan, Ťin, Li, Čang nebo Čao. O něco dříve, než Josef II. nařídil nést svým Židům evropská jména, nařídili těm svým čínská jména císaři z dynastie Ming.
Třetí zajímaví jsou červení Mandžuové, národ, z něhož vyšla císařská dynastie Čhing, která vládla v Číně v letech 1636 – 1911 a na jehož území si dokonce 1932 – 1945 zřídili Japonci loutkový stát Mandžukuo (něco jako proněmecká pétainovská Jižní Francie), do jehož čela dosadilo posledního čínského císaře (mandžuského původu) Pchu I. Ten nebyl kupodivu po vítězství komunistů popraven (jako Mikuláš II. v Rusku), ale po devíti letech v trestném táboře se stal v Pekingu zahradníkem a posléze archivářem, zemřel roku 1967 a v roce 1996 byl oficiálně pohřben do císařské hrobky. To ovšem pro mě není ten hlavní paradox. Tím je, že z deseti milionů Mandžuů aktuálně mandžusky jako svým mateřským jazykem mluví posledních 10 lidí. Ostatek mluví už stovky let čínsky…
Na komunistický převrat kupodivu nejvíc doplatilo původní obyvatelstvo Tchaj-wanu, v němž ještě v roce 1945 žilo ve většině původní austronéské obyvatelstvo (příbuzné s národy Tichomoří a Madagaskaru) a dnes, díky tomu, že Tchaj-wan se stal hlavní destinací emigrace z ČLR, z původního obyvatelstva (vůči němuž se zakladatel Tchaj-wanu Čankajšek choval stejně, ne-li hůř, než Mao) nezbyla v tchajwanském státě víc než dvě procenta. Ve své zemi tak dopadli podobně jako američtí Havajci nebo Krymští Tataři.
Tož tolik o autochtonních menšinách Číny (a trochu i dalších dnešních velmocí). Otázku proč dnes existují celkem tři čínští prezidenti, jsem zase rozvedl zde: https://www.kulturni-noviny.cz/permalink/16743