VZBUDIT STŘEDNÍ EVROPU

VZBUDIT STŘEDNÍ EVROPU
„Budeme po příkladu druhých tlačit na stát, aby odstranil porobu dělnické práce? Rozhodně ne. Nebudeme následovat Delitzche ani Lasalla, půjdem vlastní (družstevní) cestou vytyčenou zájmy našeho pracovitého lidu.“ Tento úryvek z manifestu prvního českého dělnického družstva Úl z roku 1867 jsem našel v sociálních dějinách Jacquese Rupnika (syna slovinského otce a francouzské matky, narozeného a vychovaného v Praze) spolu s pointou: specifický družstevní směr slovanského sociálního hnutí záhy vytlačil bojovný německý marxismus, který namísto rychlého nenásilného vzniku kolektivních svépomocných družstev zvolil dlouhou a násilnou cestu vyvlastňovacího boje se soukromým kapitálem.

VZBUDIT STŘEDNÍ EVROPU
VZBUDIT STŘEDNÍ EVROPU

Tato pasáž se stala konečným razítkem mého vlastního manifestu, který ve mně zraje už velmi dlouho: My, národy střední Evropy na východ od Mnichova a na západ od Jalty bychom měli vděčně poděkovat Německu za tisíciletý kulturní vliv, Rusku za pomoc při národním obrození a osvobození od Německa ve druhé světové válce, Americe a západní Evropě za pomoc při osvobození v obou světových válkách – a jít si sebevědomě za vlastními zájmy. Naše státy mají dohromady okolo 200 milionů obyvatel, žádný z nich neprožil krvavé a výnosné dobrodružství v koloniích, zato mají ohromnou jinde neprožitou sdílenou politickou zkušenost někdejšího národního obrození, státní emancipace od starých impérií i potýkání se s Hitlerovým a Stalinovým impériem. Naše státy mají velký politický a ekonomický potenciál a duchovní rezervoár, založený na zmíněné vysokorychlostní zkušenosti zkoušeného plebsu. Kromě Řecka, které kompletně zrodilo světovou kulturu jak ji dnes známe, se na území našich států od novověku rodila celá moderní světová věda a kultura počínaje prvními reformovanými církvemi (bosenská 1200, husitská 1420), moderní filosofií (Freud, Husserl, Wittgenstein, Lévinas), pedagogikou (Komenský, Steiner), fyzikou (Mach, Gödel, Einstein, Skłodowska Curie, Tesla), astronomií (Koperník, de Brahe, Kepler), medicínou (Mendel, Janský, Semmelweis), uměním (Mozart, Dvořák, Liszt, Mahler, Sigelius, Klimt, Kokoschka, Mucha, Chagall, Rothko, Broch, Musil, Kraus, Zweig, Kafka, Ionesco, Tzara), religionistikou (Eliade) a tak dále. Většina jmenovaných prošla Vídní, která se na přelomu 19. a 20. století, v zásadě bez jakékoli zásluhy Habsburského domu, stala srdcem oblasti a srdcem světové kultury. T. G. Masaryk po první světové válce psal o světové revoluci, která osvobodila národy střední a východní Evropy. Toto osvobození ale trvalo jen dvacet let – a od té doby opět žijeme jako myši trápené v nesmyslných mentálních a politických kličkách zájmů velmocí západu a východu, jejichž jediná převaha, kterou nad námi mají, pochází z toho, že se dokázaly historicky sjednotit do imperiálních státních celků. Sté výročí konečného státního osvobození našich národů od nadvlády habsburské, hohenzollernské, osmanské i romanovské monarchistické velmoci bychom měli oslavit tím, že konečně přestaneme nedůstojně poklonkovat před svými novými hegemony, jimiž jsou Spojené státy americké, Západoevropská unie a – ano – opět i Ruská federace. Začátkem tohoto prozření může být poznání, že velmoci, které nám nyní diktují své „převratné“ koncepce, by žily až o několik staletí zpátky bez myšlenek, vynálezů a děl, které se zrodily v našem prostoru (a které by se nebýt jejich totalitních praktik mnohdy uplatnily o celá desetiletí dřív…)