Heterocyklické sloučeniny

Heterocyklické sloučeniny, vzhledem ke svému nezanedbatelnému (a velmi často nezastupitelnému) zastoupení v mnoha přírodních i syntetických látkách, mají obrovský význam např. už pro samotnou existenci života na Zemi (stačí vzpomenout třeba nukleové kyseliny). Tím ovšem zdaleka, už pro jejich množství a rozmanitost, jak bude uvedeno dále, není jejich důležitost a význam naplněn. Proto si tyto zajímavé látky zasluhují pozornost a samostatné téma také v základní výuce chemie (a nejen) na středních školách.

Heterocyklické sloučeniny
Heterocyklické sloučeniny

Heterocyklické sloučeniny jsou organické cyklické látky, které mimo atomů uhlíku obsahují v cyklu i jiné atomy nazývané heteroatomy. Podle druhu heteroatomu můžeme tyto sloučeniny rozdělit na kyslíkaté, dusíkaté, sirné atd. Podle počtu heteroatomů je rozdělujeme na jednosytné, dvojsytné a vícesytné. Stejně jako cyklické uhlovodíky, jsou i heterocykly nejčastěji pětičlenné a šestičlenné. Spojením heterocyklu s aromatickým jádrem vzniká například chinolin a spojení dvou heterocyklů dává vzniku kondenzovaným heterocyklům, jako je například purin. Jsou známy i aromatické heterocyklické sloučeniny. Heterocyklické sloučeniny se často vyskytují v přírodních látkách a některé jsou nezbytné pro život.

Vytvořeného učebního textu „Heterocyklické sloučeniny“. Učební text bude doplněn vhodnými, nenáročnými a ozkoušenými pokusy, příp. krátkými laboratorními pracemi. Samotné tvorbě učebního textu bude, jak je z předcházejících informací patrné, předcházet tvorba školního vzdělávacího programu (resp. jeho části) na téma Heterocyklické sloučeniny.

Organická chemie se jako samostatná vědní disciplína začala formovat po roce 1806, kdy švédský učenec J. J. Berzelius zavedl označení „organická chemie“, tj. chemie ústrojných látek, které vznikají v organismech působením tzv. životní síly vis vitalis.

První samostatné učebnice organické chemie se u nás začaly vydávat ve druhé polovině 19. století a postupně se diferencovaly na učebnice organické chemie pro měšťanské školy, pro reálky, vyšší třídy středních škol atd. K nejvýznamnějším autorům patřil B. Audrata, J. S. Presl a M. Fendrych. Učební látka je v učebnicích koncipována tak, aby byly získané poznatky žáků maximálně využitelné v praktickém životě, o což jde mj. i v současných změnách v pojetí výuky.