Nedovol, zahynouti TVŮJ OBRAZ

Nedovol zahynouti tvému obrazu
Fotografka Anna Feldeková
O Feldekovcoch jsme v našem časopise psali už mnohokrát. Nelze se tomu divit, protože každý člen této výjimečné rodiny je něčím zajímavý, každý má svůj nevšední osud. Nejinak je to iu Aničky, druhé nejmladší dcery spisovatelů Ľubomíra a Olgy Feldekovcov. Pochopitelně. Velkou roli sehrálo nejen povolání rodičů, ale i jejich výchova. A tak vlastně všech pět dětí je umělecky orientovaných. Anna Feldeková před rokem vystudovala fotografii na pražské Fakultě múzických umění. V roce 2005 se chystá náš Slovensko-český klub připravit reprezentativní výstavu fotografkiných prací a vydat její publikaci …
Po ukončení gymnázia v Bratislavě, kdy se její rodiče z politických důvodů přestěhovali do Prahy, začala Anička studovat srbistiku a slovakistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Přitom se však rozhodla zkusit štěstí i na FAMU a v roce 1996 se jí to poštěstilo. Jak nám prozradila, začala fotografovat vlastně už jako devítiletá, když otci tajně vzala jediný fotoaparát, který doma měli, a rozhodla se nasnímat svoji mladší sestru Katku. Původně ji fotila oblečenou, ale jelikož se jí nelíbil strakatý svetr, kázala jí ho svléknout, a tak vlastně vznikl Alenčin první akt.

Akty se zabývala prakticky během celého vysokoškolského studia. Věnovat se jim začala, když se poprvé zamilovala a její přítel se tak stal i jejím prvním modelem. Nejprve dělala jen mužské nebo jen ženské akty. Později zjistila, že s dvojicí se dá přece jen pracovat lépe než s jedním člověkem, protože tam existuje i nějaký jiný vztah, nejen mezi fotografem a modelem. „Nevybíravé jsem si zvlášť hezká dívka a zvlášť pěkného chlapce. Fotím skutečné páry a snažím se zachytit jiskření, které takoví lidé v období zamilovanosti vyzařují …“ V současnosti také pokročila od „čistých“ aktů v ateliéru s neutrálním pozadím k takovým, které mají svůj příběh a tedy významnou roli v nich hrají i rekvizity, což je mnohem náročnější. Láká ji vymýšlet něco s provokativním prostředím. Rada rovněž akty kreslí, jen tak pro svou zábavu. Aktu jak fotografické disciplíně se věnovala spolu se dvěma kamarádkami ze školy, se kterými jejich i několikrát vystavovala. Samostatné výstavy měla tak v Praze, tak v Bratislavě. Kromě fotografování se zabývá již několik let i novinářskou činností – korespondovala do časopisu Život a nyní do týdeníku Domino fórum. Dělá také návrhy obálek na knihy a fotografické ilustrace do publikací, kromě toho díky znalosti pěti světových jazyků překládá, a to i poezii.

Cesta za dobrodružstvím
Aniččině švagrová Magda (bratrova manželka), která vlastní vydavatelství Metafora, měla celoživotní sen navštívit jižní Ameriku, konkrétně Peru. „Rozhodli jsme se, že tam půjdeme spolu, ne však jen tak, ale něco o tom i napíšeme,“ prozradila nám Anička. „Museli jsme se proto řádně připravit – začali jsme se učit španělštinu a studovat všechny dostupné materiály o této zemi. Věděli jsme proto velmi dobře, kam jdeme a co tam jdeme hledat a dělat. Na jaře tohoto roku jsme se tedy vydali na cestu a šest týdnů jsme strávili v Peru a Bolívii. “

Cestovatelky nevynechali pochopitelně ani tamní turistické cíle, ale rozhodně chodili zejména tam, kam většina lidí nezabloudí a nejednou na jejich cestě hrála velkou roli náhoda. „Těšila jsem se například na ty obrovské linie v poušti, o kterých jsem předčítala, a které jsou velkou záhadou,“ říká. „Vždycky jsem přemýšlela, proč kdysi zdejší obyvatelé na první pohled nesmyslně dělali v poušti obrovské obrazce, které je vidět jen z letadla, a to v době, kdy ještě vlastně vůbec nelétali. Když jsme nad nimi i my létaly, uvědomila jsem si v prvním řadě, že jsou vidět mnohem horší, než na obrázcích, ale pochopila jsem zejména to, že vždyť lidé dělají mnohem větší hlouposti, než je vyrývání obrázků do pouště. Najednou už mě ta záhada tak nefascinovala a zjistila jsem, že ty linie, za nimiž sem turisté cestují, jsou mnohem méně zajímavé, než lidé, které jsme v této zemi zcela náhodou objevili … “

Cesta byla pochopitelně velmi náročná. Chodili na různé túry, takže před startem přemýšleli o každém gramu, který s sebou brali. Mladé ženy měly vlastně jeden jediný šampon, ve kterém si i prali věci, i se s ním myli. „Když jsem se vrátila, chvíli mi trvalo zvyknout si na městský život. Přemýšlela jsem, proč teď najednou potřebuji tolik věcí, když tam jsem byla šťastná s tím jedním šamponem …“

Anička si z jižní Ameriky přinesla úžasné množství barevných diapozitivů a spolu s Magdou nahráli i nějaké rozhovory a udělali si zápisky. Rozhodli se, že nevydají knihu pouze na základě jedné cesty, ale ještě minimálně jednou jižní Ameriku navštíví. I fotky chce Anička roztřiďovat až o nějaký čas, aby získala potřebný odstup.

Výstava i kniha
„Otec dlouhá léta překládá Shakespeara a téměř vždy, když si s ním sednu ke kávě, zvrtne se řeč na tuto jeho práci. Má totiž takovou schopnost, že ať mluvíme o čemkoli, najde nějakou paralelu s poezií. Nejednou se mi stávalo, že když jsem své fotografie, které již dříve existovaly samy o sobě, spojila s poezií, stali se najednou úplně něčím jiným. Otec mě upozornil na to, že ty moje fotografie jsou vlastně obraz, okamžik, který se zachovává do budoucna a vzpomněl si přitom na Shakespearův sonet „Nedovol, aby zahynul tvůj obraz“. Přišlo mu na mysl, že Shakespeare dal vlastně název mým fotografiím a vlastně fotografiím vůbec. “
Dosud Anička měla vždy jen komornější výstavy, postupně však shromáždila takové množství fotografií, které by si zasloužili, aby z nich udělala pořádný výběr. Tak se vlastně zrodila myšlenka velké bilanční výstavy Anny Feldeková v Gallery Art Factory na Václavském náměstí v Praze pod názvem „Nedovol, aby zahynul tvůj obraz“, kterou bude spoluusporadúvať Slovensko-český klub. Je to pochopitelně i příležitost, aby vyšla i stejnojmenná knižní publikace této slovenské fotografky.

Nuž a na závěr se vnucuje obligátní otázka: Dá se uživit fotografií? „Uměleckou určitě ne,“ ujišťuje Anička. „To lze jen pár špiček. Můj otec tomu říkal schizofrenie – mnoho věcí psal z vlastní potřeby, z vnitřního nutkání a něco zase jen pro peníze, aby uživil rodinu. Tvrdí například, že nebýt toho druhého, asi by nezačal vůbec překládat. A to by nakonec byla obrovská škoda, jak se později ukázalo. Tak i já dělám nějaké komerční věci, ale jen proto, abych mohla podpořit ty umělecké … “

NAĎA VOKUŠOVÁ, VLADIMÍR Skalský