Archiv pro měsíc: Březen 2020

Spojené státy a Rusko jsou skvělé, když se proti společnému nepříteli spojí – tak jako v první a druhé světové válce. (Na snímku oslava vítězství na demarkační linii v Německu, květen 1945.)

„KDYŽ TO NENÍ PETR, TAK JE TO PAVEL“ (české přísloví)
Svatý Petr a Pavel byli dva Ježíšovi apoštolové ( = následovníci), kteří oč míň se potkali, o to víc se doplňovali. Petr se původně jmenoval Šimon, mluvil aramejsky, byl občanem okupované „protektorátní“ Judeje a byl rybář.

Jako první z křesťanů chodil s Ježíšem a před ukřižováním ho třikrát zapřel, ale už předtím byl vybrán jako jeho (papežský) nástupce, pojmenován Petr (Skála) a podle legendy byl zabit stejně jako on (na kříži), jen hlavou dolů, v Římě roku 64 – 67.
Pavel se původně jmenoval Šavel, bydlel v Tarsu v dnešním jižním Turecku, mluvil řecky, byl občanem okupantské Římské říše a byl to velmi sebevědomý rabín-„inkvizor“, který se zabýval tím, že ohněm a mečem pronásledoval kacířské židy = křesťany. Na cestě do Damašku se mu ale zjevil tou dobou už ukřižovaný Ježíš, který ho nazval Pavlem (Malým) a vyzval ho aby ho následoval, a od té doby se Pavel stal jeho hlavním apoštolem a v zásadě i stanovitelem praktických zásad církve (aniž kdy Ježíše viděl živého). Protože většina Židů mimo Izrael v té době mluvila stejně jako on řecky, psal jim dopisy, které pak byly zařazeny do Bible jako její součást (epištoly = dopisy apoštola). Zemřel v Římě touž dobou jako Petr.
Město Svatého Petra (Sankt Pěterburg) bylo dlouhou dobu hlavním městem Ruského impéria, zatímco město Svatého Pavla (São Paulo) bylo dlouho hlavním městem Brazilského impéria. Dnes už ale apoštolové nejsou hlavním městem ani jeden, a tak se nemají o čem hádat. Oba se ale sešli v městech pojmenovaných Petropavlovsk, která všechna leží na území někdejšího Ruského carství: jedno na Urale, druhé v dnešním Kazachstánu, třetí v sibiřské republice Jakutsku a čtvrté na Kamčatce. Taky se sešli na staroměstském orloji v Praze, tenhle obrázek je ale můj fejk – společně nikdy „nevylezou“, Petr je na orloji vidět spolu s Jakubem, a Pavel s Tomášem:-)

FOTKA TŘÍ SPOLUŽÁKŮ, CO OCENÍ ZNALCI V+W A MAJORA ZEMANA
Tohle je společná fotka studentů gymnázia Lycée Carnot v Dijonu v roce 1924. Když jsem v roce 2002 v Dijonu (jako v jediném francouzském městě) na skok byl, chtěl jsem vidět jen tři věci: hořčici, TGV a tuhle školu.

Od založení republiky se z ní zásluhou Ernesta Denise a Maurice Pellého totiž stala výměnná škola čs. studentů, kterou (kromě slavných Francouzů jako Gustave Eiffel) absolvovali třeba budoucí čs. ministr školství a kandidát na prezidenta z roku 1968 Čestmír Císař, satirik Václav Jamek nebo Zdeněk Troška. Nás ale zajímá druhá řada shora vlevo. Druhý v ní je Jiří Voskovec (ten tam byl vlastně doma, protože jeho babička a praprababička byly Francouzky), čtvrtý budoucí zakladatel Kritického měsíčníku a Charty 77, profesor Václav Černý, a pátý budoucí frakmen českého filmu Raoul Schránil. Ty dva stojící vedle sebe budou dobře znát znalci seriálu 30 případů majora Zemana. V díle Klauni z roku 1967 (kde je tak trochu všechno naopak, než jak to tehdy bylo skutečně, ale co se dá dělat:-) se ten první jmenuje profesor Viktor Braun (hraje ho Miloš Nedbal) a ten druhý je zakázaný herec a toho času vedoucí poetické kavárny Konírna Robert Sháněl (hraje Milan Sandhaus).

Pouliční reflexe voleb 1 (vlak Turnov – Hradec Králové 14. 10. 2018)

Vyžádal jsem si k vyfocení přímluvy, které se dnes četly v našem kostele, protože to, co se v nich říkalo, je velmi poučné.

Vědí naši veřejní činitelé o tom, že dle modlitebních textů se vážnost naší země u jiných národů neměří podle toho, kolik nakoupí gripenů a jak moc se zalíbí šéfům USA, Francie, Německa či Ruska – ale podle toho, jak dobře, pokojně a radostně je uspořádán život jejích občanů? A že vlastnost, která má v tomto konání zaručit úspěch se nazývá obětavost?

VZBUDIT STŘEDNÍ EVROPU
„Budeme po příkladu druhých tlačit na stát, aby odstranil porobu dělnické práce? Rozhodně ne. Nebudeme následovat Delitzche ani Lasalla, půjdem vlastní (družstevní) cestou vytyčenou zájmy našeho pracovitého lidu.“ Tento úryvek z manifestu prvního českého dělnického družstva Úl z roku 1867 jsem našel v sociálních dějinách Jacquese Rupnika (syna slovinského otce a francouzské matky, narozeného a vychovaného v Praze) spolu s pointou: specifický družstevní směr slovanského sociálního hnutí záhy vytlačil bojovný německý marxismus, který namísto rychlého nenásilného vzniku kolektivních svépomocných družstev zvolil dlouhou a násilnou cestu vyvlastňovacího boje se soukromým kapitálem.

Tato pasáž se stala konečným razítkem mého vlastního manifestu, který ve mně zraje už velmi dlouho: My, národy střední Evropy na východ od Mnichova a na západ od Jalty bychom měli vděčně poděkovat Německu za tisíciletý kulturní vliv, Rusku za pomoc při národním obrození a osvobození od Německa ve druhé světové válce, Americe a západní Evropě za pomoc při osvobození v obou světových válkách – a jít si sebevědomě za vlastními zájmy. Naše státy mají dohromady okolo 200 milionů obyvatel, žádný z nich neprožil krvavé a výnosné dobrodružství v koloniích, zato mají ohromnou jinde neprožitou sdílenou politickou zkušenost někdejšího národního obrození, státní emancipace od starých impérií i potýkání se s Hitlerovým a Stalinovým impériem. Naše státy mají velký politický a ekonomický potenciál a duchovní rezervoár, založený na zmíněné vysokorychlostní zkušenosti zkoušeného plebsu. Kromě Řecka, které kompletně zrodilo světovou kulturu jak ji dnes známe, se na území našich států od novověku rodila celá moderní světová věda a kultura počínaje prvními reformovanými církvemi (bosenská 1200, husitská 1420), moderní filosofií (Freud, Husserl, Wittgenstein, Lévinas), pedagogikou (Komenský, Steiner), fyzikou (Mach, Gödel, Einstein, Skłodowska Curie, Tesla), astronomií (Koperník, de Brahe, Kepler), medicínou (Mendel, Janský, Semmelweis), uměním (Mozart, Dvořák, Liszt, Mahler, Sigelius, Klimt, Kokoschka, Mucha, Chagall, Rothko, Broch, Musil, Kraus, Zweig, Kafka, Ionesco, Tzara), religionistikou (Eliade) a tak dále. Většina jmenovaných prošla Vídní, která se na přelomu 19. a 20. století, v zásadě bez jakékoli zásluhy Habsburského domu, stala srdcem oblasti a srdcem světové kultury. T. G. Masaryk po první světové válce psal o světové revoluci, která osvobodila národy střední a východní Evropy. Toto osvobození ale trvalo jen dvacet let – a od té doby opět žijeme jako myši trápené v nesmyslných mentálních a politických kličkách zájmů velmocí západu a východu, jejichž jediná převaha, kterou nad námi mají, pochází z toho, že se dokázaly historicky sjednotit do imperiálních státních celků. Sté výročí konečného státního osvobození našich národů od nadvlády habsburské, hohenzollernské, osmanské i romanovské monarchistické velmoci bychom měli oslavit tím, že konečně přestaneme nedůstojně poklonkovat před svými novými hegemony, jimiž jsou Spojené státy americké, Západoevropská unie a – ano – opět i Ruská federace. Začátkem tohoto prozření může být poznání, že velmoci, které nám nyní diktují své „převratné“ koncepce, by žily až o několik staletí zpátky bez myšlenek, vynálezů a děl, které se zrodily v našem prostoru (a které by se nebýt jejich totalitních praktik mnohdy uplatnily o celá desetiletí dřív…)

Archetypy založené na jablku po směru hodinových ručiček: had z ráje, Adam, Eva, Isaac Newton, Sněhurka, Bill Gates (podle mě by tam měl být spíš Steve Jobs), čarodějnice od Sněhurky, Afrodita a Paris (jablko sváru mezi Afroditou, Hérou a Athénou), a Vilém Tell se synem.

Říkal jsem si, co by tam mohlo být z českých archetypů. Určitě znak Jablonce nad Nisou, Bedřich Smetana (komponoval v Jabkenicích) a jistě i řada umělců, kteří měli co dělat s jablkem, jako třeba Věra Chytilová (Hra o jablko), Jaroslav Seifert (Jablko s klína), Miroslav Horníček (Jablko je vinno), Petr Janda („pěnu s vůní jablečnou, vyvanulý sprej“), Marsyas („sirupu z jablek si dnes večer na svou hlavu nalejt dám“), Vlasta Burian (příhoda o jabloni, který vyrostla z pecky na hlavě, použitá ve filmech U pokladny stál i Baron Prášil), Felix Holzmann (scénka o jablečném závinu a jablcích v županu) – nebo imitátor Petr Jablonský, a v přeneseném smyslu i literární teoretik Josef Vohryzek:-)

Dole Mateřídouška 1951, nahoře Mateřídouška 2019.
Z facebookových komentářů:
Luboš Zálom: „Proč by Mateřídouška nemohla otisknout článek o klimatické Grétě? Berme to prostě jako jakýsi návrat ke kořenům. Viz. Stalin.“

Petr Petrovič: „Že je něco dostatečně propagandistická ´jediná správná cesta´ se většinou pozná tak, že se to začne rvát do dětí.“
Tomáš Koloc: „Myslím, že po tomhle mají pro Čechy všechny další akce proti globálnímu oteplování utrum. Bohužel…“

Tak zas trocha sociální osvěty. Tenhle poutač jsem vyfotil během jedné ze svých pravidelných cest do Jičína. Řetězec Lidl v něm láká prodavače na minimální mzdu 21 tisíc korun, která se může zvýšit až na 23.571,- Shodou okolností před šesti lety (kdy nástupní mzda v Lidlu ČR činila 6.000 Kč) řešil Lidl zvýšení minimální mzdy svých prodavačů ve Švýcarsku.

Ta po splnění jejich požadavků tehdy dosáhla výše 84.777 Kč (https://eurozpravy.cz/ekonomika/ceska-republika/78519-kolik-bere-prodavacka-v-cesku-a-kolik-ve-svycarsku-to-je-rozdil/). Na rozdíl mezi mzdami za stejnou práci u nás a v západní Evropě jsme jistě zvyklí už z minulého režimu. Na co jsme ale zvyklí nebyli, jsou vyrovnané (tj. pokud možno stejné) prodejní ceny na západě i na východě, v jejichž udržování je obdivuhodně vzorný – kupříkladu řetězec Lidl.

„SVORNOST“ NÁRODŮ V RAKOUSKU-UHERSKU
„…Se Švejkem šel současně tento papír na brigádu: „Na základě telegramu číslo 469 dodává se pěšák Josef Švejk, zběhlý od 11. pochodové roty, k dalšímu řízení v štáb brigády.“

Sama eskorta, sestávající ze čtyř mužů, byla směsí národností. Byl v ní Polák, Maďar, Němec a Čech, který eskortu vedl a měl hodnost frajtra a naparoval se vůči krajanovi arestantovi, dávaje mu najevo svou hroznou nadvládu. Když totiž Švejk na nádraží projevil přání, by dovoleno mu bylo se vymočit, řekl mu frajtr docela hrubě, že bude močit, až přijede k brigádě.
„Dobrá,“ řekl Švejk, „to mně musejí dát písemně, aby se vědělo, až mě praskne močovej měchýř, kdo mně to udělal. Na to je zákon, pane frajtře.“…
V eskortě bylo vůbec velice málo zábavy. Maďar se bavil s Němcem zvláštním způsobem, jelikož znal z němčiny jenom jawohl a was? Když Němec mu cosi vykládal, Maďar kýval hlavou a říkal Jawohl, a když se Němec zamlčel, řekl Maďar Was? a Němec spustil znova. Polák z eskorty se držel aristokraticky, nikoho si nevšímal a bavil se sám pro sebe tím, že smrkal na zem, používaje k tomu velice dovedně palce pravé ruky, pak to zádumčivé na zemi roztíral kolbou ručnice a pak způsobně si utíral zasviněnou kolbu o kalhoty, přičemž si neustále pobručoval: „Svatá Panno.“
„To toho moc neumíš,“ řekl k němu Švejk. „Na Bojišti bydlel v jednom sklepním bytě metař Macháček, ten se vysmrkal na vokno a rozmazal to tak dovedné, že z toho byl vobraz, jak Libuše věští slávu Prahy. Za každej takovej vobraz dostal vod ženy takový státní štipendium, že měl hubu jako žok, ale von toho nenechal a pořád se v tom zdokonaloval. Byla to taky jediná jeho zábava.“
Polák mu na to neodpovídal a nakonec celá eskorta byla v hlubokém mlčení, jako by jela na pohřeb a přemýšlela s pietou na nebožtíka…
Skupiny pejzatých židů v dlouhých kaftanech ukazovaly si na mraky kouře na západě, šermovaly rukama. Křičelo se všude, že to hoří na řece Bugu, Uciszków, Busk a Derewiany…
Na hlavní velitelství městečka vodily hlídky polních četníků každou chvíli nějakou ustrašenou židovskou duši pro obvinění z rozšiřování nepravých a klamných zpráv. Tam bili potom nešťastné židy do krve a propouštěli je s rozsekanou zadnicí do jejich domovů…
A tak se Švejk ocitl opět v tom zmatku a pátral nyní po někom známém z bataliónu. Chodil dlouho po ulicích, až konečně vsadil na jednu kartu.
Zastavil jednoho plukovníka a svou lámanou němčinou ho prosil, jestli snad nezná, kde leží jeho batalión s jeho marškumpanií.
„Se mnou můžeš mluvit česky,“ řekl plukovník, „já jsem také z Čech. Tvůj batalión je rozložen vedle ve vesnici Klimontówě za drahou, a do městečka se nesmí, poněvadž se od vaší jedné kumpanie poprali na náměstí s Bavoráky, hned jak přišli.“…
Švejk pokračoval na své cestě do vesnice, a přemýšleje o plukovníkovi, dospěl k tomu úsudku, že před dvanácti lety byl v Tridentu nějaký plukovník Habermaier, který se také tak laskavé choval k vojákům, a nakonec vyšlo najevo, že je homosexuelní, když chtěl v lázních u Adiže zprznit jednoho kadetaspiranta, vyhrožuje mu dienstreglamá.
Za těchto ponurých myšlenek došel Švejk pomalu do nedaleké vesnice a nedalo mu mnoho práce najít štáb bataliónu, neboť třebas vesnice byla velice rozsáhlá, byla tam jen jedna slušná budova, veliká obecná škola, kterou v tomto čistě ukrajinském kraji postavila haličská zemská správa k vydatnému popolštění obce…
Za školou ve školní zahradě byla veliká trychtýřovitá jáma, způsobená výbuchem granátu velikého kalibru. V rohu zahrady stála silná hruška, na jejíž jedné větvi visel kus přeříznutého provazu, na kterém visel nedávno místní řeckokatolický farář, pověšený na udání místního polského řídícího učitele, že byl členem skupiny starorusů a že za ruské okupace sloužil v kostele mši za vítězství zbraní ruského pravoslavného cara. Nebylo to sice pravda, poněvadž v té době obviněný vůbec nebyl v místě přítomen, jsa na léčení kvůli svým žlučovým kamínkům v malých lázních nedotčených válkou, v Bochníe Zamurowane.
V pověšení řeckokatolického faráře hrálo úlohu několik složek: národnost, náboženský spor a slepice. Nešťastný farář těsně před válkou zabil totiž ve své zahradě jednu z učitelových slepic, které mu vybíraly zasazená zrna melounů.
Po nebožtíkovi řeckokatolickém faráři zůstala farní budova prázdnou a možno říct, že každý si vzal po panu faráři něco na památku.
Jeden polský sedláček odnesl si domů dokonce i staré piano, jehož vrchní desky použil ku spravení dvířek u prasečího chlívka. Část nábytku rozštípali vojáci, jak to bylo zvykem, a šťastnou náhodou zůstala neporušena veliká kamna v kuchyni se znamenitou plotnou, neboť řeckokatolický farář nelišil se nikterak od svých ultrakolegů a rád papal a měl rád mnoho hrnců a pekáčů na plotně i v troubě…“
(Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války)