„Morální principy – Cesta ke štěstí“ je průvodce k lepšímu životu založeném na zdravém rozumu, tvoří dvacet jedna univerzálních pravidel, která platí pro každého bez rozdílu rasy, barvy pleti či vyznání. Když se člověk řídí těmito principy a pomáhá v tom ostatním, může to zlepšit jeho vlastní přežití. Podělte se o „Morální principy – Cestu ke štěstí“ se svojí rodinou, přáteli a kolegy a tím zlepšete svůj i jejich život. „Morální principy – Cesta ke štěstí“ je k dostání i ve formě brožury, vázané knihy a DVD. Více na http://www.moralniprincipy.cz
Archiv pro měsíc: Březen 2020
Morální principy – Cesta ke štěstí: Buďte kompetentní
„Morální principy – Cesta ke štěstí“ je průvodce k lepšímu životu založeném na zdravém rozumu, tvoří dvacet jedna univerzálních pravidel, která platí pro každého bez rozdílu rasy, barvy pleti či vyznání. Když se člověk řídí těmito principy a pomáhá v tom ostatním, může to zlepšit jeho vlastní přežití.
Podělte se o „Morální principy – Cestu ke štěstí“ se svojí rodinou, přáteli a kolegy a tím zlepšete svůj i jejich život.
„Morální principy – Cesta ke štěstí“ je k dostání i ve formě brožury, vázané knihy a DVD. Více na http://www.moralniprincipy.cz
7977 For rent one bedroom apartment Prague 2 – Nové Město, Náplavní street
For rent one bedroom apartment Prague 2 – Nové Město, Náplavní street
For rent one bedroom apartment 55 m2 situated on the 2nd floor of a brick building without a lift. The floors are oak parquet and tiles, bathroom with tub. Heating gas boiler.
Fully equipped kitchen with all appliances like gas stove, fridge / freezer, dishwasher. Together with the rent are paid house services in the amount of 1000 CZK per person and gas, electricity according to consumption paid directly to suppliers.
It is living in the heart of Prague with walking distance to the Charles Bridge, Old Town Square, a few steps from the Vltava River, a short walk from the Národní třída station, the MY and Quadrio department stores.
All civic amenities (schools, kindergartens, doctor, hospital, shops).
The apartment has excellent access to international schools (ISP / River Side School / Prague British School). Available immediately. The lessee will pay gas and electricity directly to the distribution companies.
Pronájem bytu 2+1 Praha 2 – Nové město, Náplavní ul.
Pronájem bytu 2+1, 55 m2 ve 2. patře cihlového činžovního domu bez výtahu. Na podlahách jsou dubové parkety a dlažba, koupelna s vanou.
Vytápěno plynovým kotlem. Plně vybavená kuchyňská linka se všemi spotřebiči jako plynový sporák, lednice s mrazákem, myčka. Spolu s nájmem se platí domovní služby ve výši 1000 Kč za osobu a plyn, elektro dle spotřeby placené přímo dodavatelům.
Jedná se o bydlení v samotném srdci Prahy s docházkovou dostupností na Karlův most, Staroměstské náměstí, pár kroků od řeky Vltavy, kousek od stanice Národní třída, obchodního domu MY a Quadrio. Veškerá občanská vybavenost (školy, školky, lékař, nemocnice, obchody). Z bytu je výborná dostupnost mezinárodních škol (ISP/ River Side school / Prague British School). Volné ihned. Nájemce bude platit plyn a elektřinu přímo distribučním společnostem.
Primářka: Hysterie Čechů nemá obdoby. Šílenství brzy opadne a zbude prošlé jídlo
Primářka: Hysterie Čechů nemá obdoby. Šílenství brzy opadne a zbude prošlé jídlo
Epidemie koronaviru bude trvat tak dlouho, dokud ji budou živit média, tvrdí primářka mikrobiologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Václava Adámková. Hysterie, která v Česku propukla, podle ní nemá obdoby. „Báli jsme se čarodějnic, když se upalovaly, teď se bojíme nového viru. A v budoucnu se budeme bát něčeho nového,“ tvrdí lékařka v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
„Měli bychom používat zdravý selský rozum, protože stres, který hysterie vyvolá, oslabuje organismus a napomáhá k tomu, že chytíme kdejakou jinou infekci, která třeba nebude způsobená koronavirem, ale čímkoliv jiným,“ tvrdí Adámková. Podle ní ve vzniklé panice kolem koronaviru zapomínáme třeba na to, že na chřipku v Česku ke konci února zemřelo skoro 50 lidí.
Předzásobení potravinami podle primářky postrádá smysl. „Bojíme se neznámého. Na základě amerických katastrofických filmů očekáváme něco, co nepřijde. Nevím, co lidé budou dělat s prošlými potravinami, až za měsíc bude po všem,“ diví se primářka.
Podle ní je v jistém ohledu přehnané i doporučení vlády o tom, aby lidé necestovali do celé Itálie. „Pokud budou dodržovat hygienické návyky a jsou zdraví, neměl by to pro ně být problém,“ tvrdí Adámková.
oslava vítězství na demarkační linii v Německu, květen 1945.
Spojené státy a Rusko jsou skvělé, když se proti společnému nepříteli spojí – tak jako v první a druhé světové válce. (Na snímku oslava vítězství na demarkační linii v Německu, květen 1945.)
demonstranti sbírají všechny bomby se slzným plynem, co na ně policie pouští
Ve Francii za lepší pracovní podmínky stávkují a demonstrují železničáři, zaměstnanci aerolinií, plynáren, energetici a popeláři. Dohodli se i na tom, že budou sbírat všechny bomby se slzným plynem, co na ně policie pouští a vracet je před policejní ředitelství a úřad vlády!
U nás? Abych parafrázoval Járu Cirmana: „Jsme vykořisťováni z pěti mafiánských rodin – a v Blaníku se nepohnula ani myš…“
Jak se v médiích dělá revoluce
Z cyklu Jak se v médiích dělá revoluce.
(Jak zjistil Petr Veselsky, fotografie pochází z demonstrací odborů ve Francii.)
Spořte s liškou a taky budete v balíku
Spořte s liškou a taky budete v balíku
Vztah minimální mzdy k hranici chudoby v ČR
Vztah minimální mzdy k hranici chudoby v ČR
Tak tohle je snad nejlepší graf jaký jsem kdy viděl. Bez zbytečných keců je v něm o naší zemi všechno. Prosím vás, až zas budete náchylní uvěřit titulkům, jak se u nás mají všichni dobře (a věřte že jich bude tím víc, čím víc se tenhle graf bude šířit!), vzpomeňte si na něj…
JAK TO MÁ NEJLIDNATĚJŠÍ ZEMĚ SVĚTA S MENŠINAMI
JAK TO MÁ NEJLIDNATĚJŠÍ ZEMĚ SVĚTA S MENŠINAMI
O autochtonní menšiny Číny se zajímám dlouho, ale tak pěkně přehlednou mapu jsem dosud neviděl. Na rozdíl od Ruska, kde existují jen větší národnostní autonomní útvary (republiky, oblasti a okruhy), či USA, kde jsou jen rezervace, organizované více méně jako skanzeny, v Číně mají autonomní status všechny správní jednotky, od pěti autonomních národních provincií (tibetské, chuejské, ujgurské, čuangské a vnitřně-mongolské) až po autonomní národní vesnice.
Rozumějme tomu dobře: zacházení s národnostmi je u všech popsaných velmocí stejné (tvrdá majorizace) a ve všech útvarech převažuje většinový imperiální národ, ale administrativně mají Číňani (ale i Tchajwanci) menšiny „ošéfované nejlíp“ – typicky tabulkově. 300 menšinových národů Číny, čítajících 130 milionů lidí, si vláda ČLR rozděluje do 55 úředně uznaných národů. Všimněte si, že na území ČLR existují autonomní útvary menšin sousedních národních států: žijí v nich 2 miliony Korejců, 1 milion Kazachů, 1 milion Thajců, 200 tisíc Kyrgyzů, 30 tisíc Tádžiků – a 5 milionů Mongolů, což je dvakrát tolik, než v samotném samostatném Mongolsku (tedy v čínské terminologii „Vnějším Mongolsku“, nárazníkovém státě, jehož území původně leželo v Čínském císařství a jehož vznik a udržení si na Čankajškovi a Maovi vynutili Lenin, Stalin a Brežněv).
Z na této mapě vyznačených národů jsou velmi zajímavé tři: První světle zelení Chuejové (9 milionů), kteří mají dokonce svou autonomní provincii. Jsou to etničtí Číňané muslimského vyznání (totéž jako v Bulharsku Pomáci, v Řecku Valádi, v Arménii Hemšinové nebo v Gruzii Adžaři – kteří mají taktéž svou autonomní republiku. Nicméně Chuejové, už pro společné jazykové a kulturní kořeny, nepřijdou Číňanům tak nebezpeční jako 8 milionů Ujgurů a Mongolové, Kazaši a Kyrgyzové, což jsou všechno – stejně jako Turkméni, Ázerbájdžánci, íránští Kaškajové, a většina národů Ruska žijící na Urale, Kavkazu a Altaji – většinově islámské národy mluvící jazyky vzájemně srozumitelnými s turečtinou a orientované na Turecko, které v poslední době začínají poslouchat takřka na povel…)
Stejně jako v Indii, kde žijí Židé od 7.století př. n. l., má i Čína svou tradiční židovskou menšinu, arciže pozdější (od 10. století n. l.). Říkají si Kchaj-feng, podle stejnojmenného města asi 500 kilometrů jižně od Pekingu, kde se prvně usadili. Ačkoli i oni už jsou dávno fyziognomií i jazykem neodlišitelní od běžných Číňanů, několik stovek jich také pomáhalo zakládat Stát Izrael. Poznáte je jen podle dvou věcí: nechodí do pagody, ale do synagogy, a mají příjmení Aj, Š´, Kao, Kan, Ťin, Li, Čang nebo Čao. O něco dříve, než Josef II. nařídil nést svým Židům evropská jména, nařídili těm svým čínská jména císaři z dynastie Ming.
Třetí zajímaví jsou červení Mandžuové, národ, z něhož vyšla císařská dynastie Čhing, která vládla v Číně v letech 1636 – 1911 a na jehož území si dokonce 1932 – 1945 zřídili Japonci loutkový stát Mandžukuo (něco jako proněmecká pétainovská Jižní Francie), do jehož čela dosadilo posledního čínského císaře (mandžuského původu) Pchu I. Ten nebyl kupodivu po vítězství komunistů popraven (jako Mikuláš II. v Rusku), ale po devíti letech v trestném táboře se stal v Pekingu zahradníkem a posléze archivářem, zemřel roku 1967 a v roce 1996 byl oficiálně pohřben do císařské hrobky. To ovšem pro mě není ten hlavní paradox. Tím je, že z deseti milionů Mandžuů aktuálně mandžusky jako svým mateřským jazykem mluví posledních 10 lidí. Ostatek mluví už stovky let čínsky…
Na komunistický převrat kupodivu nejvíc doplatilo původní obyvatelstvo Tchaj-wanu, v němž ještě v roce 1945 žilo ve většině původní austronéské obyvatelstvo (příbuzné s národy Tichomoří a Madagaskaru) a dnes, díky tomu, že Tchaj-wan se stal hlavní destinací emigrace z ČLR, z původního obyvatelstva (vůči němuž se zakladatel Tchaj-wanu Čankajšek choval stejně, ne-li hůř, než Mao) nezbyla v tchajwanském státě víc než dvě procenta. Ve své zemi tak dopadli podobně jako američtí Havajci nebo Krymští Tataři.
Tož tolik o autochtonních menšinách Číny (a trochu i dalších dnešních velmocí). Otázku proč dnes existují celkem tři čínští prezidenti, jsem zase rozvedl zde: https://
KDYŽ TO NENÍ PETR, TAK JE TO PAVEL
„KDYŽ TO NENÍ PETR, TAK JE TO PAVEL“ (české přísloví)
Svatý Petr a Pavel byli dva Ježíšovi apoštolové ( = následovníci), kteří oč míň se potkali, o to víc se doplňovali. Petr se původně jmenoval Šimon, mluvil aramejsky, byl občanem okupované „protektorátní“ Judeje a byl rybář.
Jako první z křesťanů chodil s Ježíšem a před ukřižováním ho třikrát zapřel, ale už předtím byl vybrán jako jeho (papežský) nástupce, pojmenován Petr (Skála) a podle legendy byl zabit stejně jako on (na kříži), jen hlavou dolů, v Římě roku 64 – 67.
Pavel se původně jmenoval Šavel, bydlel v Tarsu v dnešním jižním Turecku, mluvil řecky, byl občanem okupantské Římské říše a byl to velmi sebevědomý rabín-„inkvizor“, který se zabýval tím, že ohněm a mečem pronásledoval kacířské židy = křesťany. Na cestě do Damašku se mu ale zjevil tou dobou už ukřižovaný Ježíš, který ho nazval Pavlem (Malým) a vyzval ho aby ho následoval, a od té doby se Pavel stal jeho hlavním apoštolem a v zásadě i stanovitelem praktických zásad církve (aniž kdy Ježíše viděl živého). Protože většina Židů mimo Izrael v té době mluvila stejně jako on řecky, psal jim dopisy, které pak byly zařazeny do Bible jako její součást (epištoly = dopisy apoštola). Zemřel v Římě touž dobou jako Petr.
Město Svatého Petra (Sankt Pěterburg) bylo dlouhou dobu hlavním městem Ruského impéria, zatímco město Svatého Pavla (São Paulo) bylo dlouho hlavním městem Brazilského impéria. Dnes už ale apoštolové nejsou hlavním městem ani jeden, a tak se nemají o čem hádat. Oba se ale sešli v městech pojmenovaných Petropavlovsk, která všechna leží na území někdejšího Ruského carství: jedno na Urale, druhé v dnešním Kazachstánu, třetí v sibiřské republice Jakutsku a čtvrté na Kamčatce. Taky se sešli na staroměstském orloji v Praze, tenhle obrázek je ale můj fejk – společně nikdy „nevylezou“, Petr je na orloji vidět spolu s Jakubem, a Pavel s Tomášem:-)
fotka studentů gymnázia Lycée Carnot v Dijonu v roce 1924
FOTKA TŘÍ SPOLUŽÁKŮ, CO OCENÍ ZNALCI V+W A MAJORA ZEMANA
Tohle je společná fotka studentů gymnázia Lycée Carnot v Dijonu v roce 1924. Když jsem v roce 2002 v Dijonu (jako v jediném francouzském městě) na skok byl, chtěl jsem vidět jen tři věci: hořčici, TGV a tuhle školu.
Od založení republiky se z ní zásluhou Ernesta Denise a Maurice Pellého totiž stala výměnná škola čs. studentů, kterou (kromě slavných Francouzů jako Gustave Eiffel) absolvovali třeba budoucí čs. ministr školství a kandidát na prezidenta z roku 1968 Čestmír Císař, satirik Václav Jamek nebo Zdeněk Troška. Nás ale zajímá druhá řada shora vlevo. Druhý v ní je Jiří Voskovec (ten tam byl vlastně doma, protože jeho babička a praprababička byly Francouzky), čtvrtý budoucí zakladatel Kritického měsíčníku a Charty 77, profesor Václav Černý, a pátý budoucí frakmen českého filmu Raoul Schránil. Ty dva stojící vedle sebe budou dobře znát znalci seriálu 30 případů majora Zemana. V díle Klauni z roku 1967 (kde je tak trochu všechno naopak, než jak to tehdy bylo skutečně, ale co se dá dělat:-) se ten první jmenuje profesor Viktor Braun (hraje ho Miloš Nedbal) a ten druhý je zakázaný herec a toho času vedoucí poetické kavárny Konírna Robert Sháněl (hraje Milan Sandhaus).
muslimům stejná práva, jaká oni dávají ve svých zemích křesťanům
„Jsem pro dát u nás muslimům stejná práva, jaká oni dávají ve svých zemích křesťanům.“
Konečně jasná koncepce, která je férová a zbavená extrémů z obou stran. Jako konkrétní model bych zvolil některý etablovaný stát v podobě před „Arabským jarem“, po němž přišla islamistická zkáza a následná migrace z Levanty a Maghrebu. Jmenovitě Mubarakův Egypt, kde měla křesťanská menšina (z níž vzešel například bývalý generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí) svá přesně vymezená práva a pevnou státní ochranu před častými útoky z řad muslimské většiny.
Pouliční reflexe voleb 1 (vlak Turnov – Hradec Králové 14. 10. 2018)
Pouliční reflexe voleb 1 (vlak Turnov – Hradec Králové 14. 10. 2018)
jak dobře, pokojně a radostně je uspořádán život jejích občanů?
Vyžádal jsem si k vyfocení přímluvy, které se dnes četly v našem kostele, protože to, co se v nich říkalo, je velmi poučné.
Vědí naši veřejní činitelé o tom, že dle modlitebních textů se vážnost naší země u jiných národů neměří podle toho, kolik nakoupí gripenů a jak moc se zalíbí šéfům USA, Francie, Německa či Ruska – ale podle toho, jak dobře, pokojně a radostně je uspořádán život jejích občanů? A že vlastnost, která má v tomto konání zaručit úspěch se nazývá obětavost?
VZBUDIT STŘEDNÍ EVROPU
VZBUDIT STŘEDNÍ EVROPU
„Budeme po příkladu druhých tlačit na stát, aby odstranil porobu dělnické práce? Rozhodně ne. Nebudeme následovat Delitzche ani Lasalla, půjdem vlastní (družstevní) cestou vytyčenou zájmy našeho pracovitého lidu.“ Tento úryvek z manifestu prvního českého dělnického družstva Úl z roku 1867 jsem našel v sociálních dějinách Jacquese Rupnika (syna slovinského otce a francouzské matky, narozeného a vychovaného v Praze) spolu s pointou: specifický družstevní směr slovanského sociálního hnutí záhy vytlačil bojovný německý marxismus, který namísto rychlého nenásilného vzniku kolektivních svépomocných družstev zvolil dlouhou a násilnou cestu vyvlastňovacího boje se soukromým kapitálem.
Tato pasáž se stala konečným razítkem mého vlastního manifestu, který ve mně zraje už velmi dlouho: My, národy střední Evropy na východ od Mnichova a na západ od Jalty bychom měli vděčně poděkovat Německu za tisíciletý kulturní vliv, Rusku za pomoc při národním obrození a osvobození od Německa ve druhé světové válce, Americe a západní Evropě za pomoc při osvobození v obou světových válkách – a jít si sebevědomě za vlastními zájmy. Naše státy mají dohromady okolo 200 milionů obyvatel, žádný z nich neprožil krvavé a výnosné dobrodružství v koloniích, zato mají ohromnou jinde neprožitou sdílenou politickou zkušenost někdejšího národního obrození, státní emancipace od starých impérií i potýkání se s Hitlerovým a Stalinovým impériem. Naše státy mají velký politický a ekonomický potenciál a duchovní rezervoár, založený na zmíněné vysokorychlostní zkušenosti zkoušeného plebsu. Kromě Řecka, které kompletně zrodilo světovou kulturu jak ji dnes známe, se na území našich států od novověku rodila celá moderní světová věda a kultura počínaje prvními reformovanými církvemi (bosenská 1200, husitská 1420), moderní filosofií (Freud, Husserl, Wittgenstein, Lévinas), pedagogikou (Komenský, Steiner), fyzikou (Mach, Gödel, Einstein, Skłodowska Curie, Tesla), astronomií (Koperník, de Brahe, Kepler), medicínou (Mendel, Janský, Semmelweis), uměním (Mozart, Dvořák, Liszt, Mahler, Sigelius, Klimt, Kokoschka, Mucha, Chagall, Rothko, Broch, Musil, Kraus, Zweig, Kafka, Ionesco, Tzara), religionistikou (Eliade) a tak dále. Většina jmenovaných prošla Vídní, která se na přelomu 19. a 20. století, v zásadě bez jakékoli zásluhy Habsburského domu, stala srdcem oblasti a srdcem světové kultury. T. G. Masaryk po první světové válce psal o světové revoluci, která osvobodila národy střední a východní Evropy. Toto osvobození ale trvalo jen dvacet let – a od té doby opět žijeme jako myši trápené v nesmyslných mentálních a politických kličkách zájmů velmocí západu a východu, jejichž jediná převaha, kterou nad námi mají, pochází z toho, že se dokázaly historicky sjednotit do imperiálních státních celků. Sté výročí konečného státního osvobození našich národů od nadvlády habsburské, hohenzollernské, osmanské i romanovské monarchistické velmoci bychom měli oslavit tím, že konečně přestaneme nedůstojně poklonkovat před svými novými hegemony, jimiž jsou Spojené státy americké, Západoevropská unie a – ano – opět i Ruská federace. Začátkem tohoto prozření může být poznání, že velmoci, které nám nyní diktují své „převratné“ koncepce, by žily až o několik staletí zpátky bez myšlenek, vynálezů a děl, které se zrodily v našem prostoru (a které by se nebýt jejich totalitních praktik mnohdy uplatnily o celá desetiletí dřív…)
Cyrilice byla roku 862 vytvořena svatým Cyrilem a poprvé použita na Velké Moravě
Cyrilice, ve své původní formě (hlaholici, od slova „hlaholit“) byla roku 862 vytvořena svatým Cyrilem a poprvé použita na Velké Moravě. Dnes je jedním ze tří písem Evropy i EU (latinka, cyrilice, řecké písmo), jedním z mnoha písem Asie a píše jí celkem čtvrt miliardy lidí.
Kromě všech východoslovanských a jihoslovanských pravoslavných jazyků a románských Moldavanů dřívějšího data narození jí píší turkické a ugrofinské národy Ruska a evropského Kaspiku, většina kavkazských národů (Abcházové, Čerkesové atd.), střední (Turkestán) i dálné Asie (Mongolové), některé íránské (Tádžici, Osetinci, Tátci, Talykové) ale i eskymácké národy. (V pátek proti mně ve vlaku seděl Asiat a četl si knihu v mongolštině, o níž jsem díky své základoškolské znalosti cyrilice pochopil alespoň to, že se týká Singapuru:-)
Archetypy založené na jablku po směru hodinových ručiček
Archetypy založené na jablku po směru hodinových ručiček: had z ráje, Adam, Eva, Isaac Newton, Sněhurka, Bill Gates (podle mě by tam měl být spíš Steve Jobs), čarodějnice od Sněhurky, Afrodita a Paris (jablko sváru mezi Afroditou, Hérou a Athénou), a Vilém Tell se synem.
Říkal jsem si, co by tam mohlo být z českých archetypů. Určitě znak Jablonce nad Nisou, Bedřich Smetana (komponoval v Jabkenicích) a jistě i řada umělců, kteří měli co dělat s jablkem, jako třeba Věra Chytilová (Hra o jablko), Jaroslav Seifert (Jablko s klína), Miroslav Horníček (Jablko je vinno), Petr Janda („pěnu s vůní jablečnou, vyvanulý sprej“), Marsyas („sirupu z jablek si dnes večer na svou hlavu nalejt dám“), Vlasta Burian (příhoda o jabloni, který vyrostla z pecky na hlavě, použitá ve filmech U pokladny stál i Baron Prášil), Felix Holzmann (scénka o jablečném závinu a jablcích v županu) – nebo imitátor Petr Jablonský, a v přeneseném smyslu i literární teoretik Josef Vohryzek:-)
Propaganda je směrována na děti
Dole Mateřídouška 1951, nahoře Mateřídouška 2019.
Z facebookových komentářů:
Luboš Zálom: „Proč by Mateřídouška nemohla otisknout článek o klimatické Grétě? Berme to prostě jako jakýsi návrat ke kořenům. Viz. Stalin.“
Petr Petrovič: „Že je něco dostatečně propagandistická ´jediná správná cesta´ se většinou pozná tak, že se to začne rvát do dětí.“
Tomáš Koloc: „Myslím, že po tomhle mají pro Čechy všechny další akce proti globálnímu oteplování utrum. Bohužel…“
Řetězec Lidl v něm láká prodavače na minimální mzdu 21 tisíc korun
Tak zas trocha sociální osvěty. Tenhle poutač jsem vyfotil během jedné ze svých pravidelných cest do Jičína. Řetězec Lidl v něm láká prodavače na minimální mzdu 21 tisíc korun, která se může zvýšit až na 23.571,- Shodou okolností před šesti lety (kdy nástupní mzda v Lidlu ČR činila 6.000 Kč) řešil Lidl zvýšení minimální mzdy svých prodavačů ve Švýcarsku.
Ta po splnění jejich požadavků tehdy dosáhla výše 84.777 Kč (https://eurozpravy.cz/
Lužice 1356 – 1635 patřila k Českému království
První zastávkou naší týdenní cesty, kde jsme byli od pondělního večera do pátečního rána byla tahle země. Fotka (kde severní hranice země – tak jako za časů, kdy Lužice 1356 – 1635 patřila k Českému království, s nímž má dnes jižní hranici – končí pár kilometrů od Berlína) pochází z mapy, kterou jsem vyfotil v budyšínském Srbském muzeu a kterou lužickosrbští představitelé předložili na konferenci ministrů zahraničních věcí v Moskvě v roce 1947 (na níž mimo jiné bylo ČSR přikázáno odmítnout Marshallův plán a Jan Masaryk o ní prohlásil, že se z ní vrátil jako Stalinův poskok).
I pro Lužici už tehdy bylo pozdě, protože Stalin (kterému byl přece jen bližší německý národ s druhou nepočetnější komunistickou stranou na světě, než lužickosrbský národ, jehož národně uvědomělé vrstvy byly konzervativně katolické) už v roce 1945 rozhodl, že Lužice (od roku 1945 ostatně zaplavená levicovými Němci odsunutými z poválečné ČSR) připadne Východnímu Německu. Podle slov našeho srbského průvodce bylo už stejně sto let pozdě. Hvězdným vzepětím lužickosrbského národa byla léta 1847-48, kdy se uvědomělí Lužičtí Srbové v čele s lužickým Palackým Janem Arnoštem Smolerem jako sebevědomí partneři postavili po bok německé revoluce, čímž smazali léta, kdy zejména severní (dolní) lužičtí protestanti, kteří postrádali teologickou literaturu, v hrůze před rekatolizací jižními (horními) Lužickými Srby začali radši germanizovat, a plnit tak Lutherovu předpověď ze začátku 16. století, že tento národ do sta let přestane existovat. Jenže revoluce v roce 1848 dopadla tak jako každá revoluce a její naděje (včetně národnostních) byly zmařeny.
Jak nám řekl náš lužický průvodce Marco, ve druhé polovině 19. století začaly saský a pruský stát tak úporně germanizovat, že vesnice, které byly zcela srbské, byly do 30 – 40 let zcela německé. Od té doby bylo národnostně uvědomělých obyvatel Lužice tak málo, že když během poválečných jednání v letech 1918 – 20 TGM přišel s názorem, že by se Lužice mohla připojit k ČSR jako její šestá slovanská země (po Čechách, Moravě, Slezsku, Slovensku a Podkarpatské Rusi), nebyl už v srbské Lužici partner s dostatečnou autoritou, který by byl Masarykovu zmocněnci pro Lužici, profesoru Josefu Pátovi (popravenému pak za heydrichiády i za tyto aktivity) schopen podat pomocnou ruku – a ostatně ani Masarykova pravá ruka Edvard Beneš, nechtěla v ČSR zemi se 400 tisíci německy a maximálně 150 tisíci srbsky mluvícími Lužičany bez přirozené horské hranice. Ačkoli na opačné periferii Německa, v Lucembursku, se národní hnutí zrealizovalo (přičemž Srbové měli národní hnutí o poznání dříve – kupříkladu lužickosrbská gramatika vyšla v roce 1679, lucemburská až 1985) a našlo naplnění i ve vlastním státě stejných rozměrů (kde jsou lucembursky mluvící občané též menšinou), lužickosrbský národ, který ztratil samostatnost už v 10. století, svůj boj prohrál – jak už jsem se zmínil – patrně už v roce 1848. (Na druhou stranu: Slováci na tom byli stejně a s oporou ČSR se stali dnešním nezávislým evropským národem…) Zkázu národa ještě dokonal fakt, že se pod Lužicí skrývá hnědouhelná pánev, což mezi lety 1950 – 2006 vedlo k vybagrování 125 vesnic, kde se mluvilo srbským jazykem a rozptýlení jejich obyvatelstva do okolních německých měst. (Dnes v této činnosti pokračuje nový majitel velké části pánve, český oligarcha Daniel Křetínský…) Mezinárodně známými Lužickými Srby jsou tak ti, o nichž se to neví a kteří sami své srbské kořeny buď nereflektovali (Gotthold Ephraim Lessing, Karl May), vydávali za jiné slovanské dědictví (Friedrich Nietszche tvrdil, že jeho předkové z Porchowa v Dolní Lužici byli Poláci: https://
Nejslavnějšími uvědomělými Lužickými Srby naší doby tak zůstávají asi nejlepší světová hráčka na nástroj thereminvox Carolina Eyck (1987, která se tak jaksi „slovansky vzájemně“ sešla s ruským vynálezcem tohoto nástroje Lvem Sergejevičem Těrmenem, známým ze hry Petra Zelenky Teremin) a nejvýznamnější spisovatel pozdního NDR, průkopník magického realismu Jurij Brězan (1916 – 2006), který díky svému slavnému jménu do německé literatury prosadil slovanské Ě ve svém příjmení. Během své cesty jsme byli jedni z mála lidí (a určitě jediní ze zahraničí), kteří se díky neuvěřitelnému souběhu požehnání dostali do jeho domu (od něhož existuje jediný klíč, který má jedna paní z vesnice) v osadě Horni Hajk (u nás asi Horní Hájek), již je se svými pěti chalupami jedinou současnou stoprocentně srbskou obcí v Lužici. Snad i proto její název nenajdete na žádné současné oficiální mapě, ani v GPS…
SVORNOST“ NÁRODŮ V RAKOUSKU-UHERSKU
„SVORNOST“ NÁRODŮ V RAKOUSKU-UHERSKU
„…Se Švejkem šel současně tento papír na brigádu: „Na základě telegramu číslo 469 dodává se pěšák Josef Švejk, zběhlý od 11. pochodové roty, k dalšímu řízení v štáb brigády.“
Sama eskorta, sestávající ze čtyř mužů, byla směsí národností. Byl v ní Polák, Maďar, Němec a Čech, který eskortu vedl a měl hodnost frajtra a naparoval se vůči krajanovi arestantovi, dávaje mu najevo svou hroznou nadvládu. Když totiž Švejk na nádraží projevil přání, by dovoleno mu bylo se vymočit, řekl mu frajtr docela hrubě, že bude močit, až přijede k brigádě.
„Dobrá,“ řekl Švejk, „to mně musejí dát písemně, aby se vědělo, až mě praskne močovej měchýř, kdo mně to udělal. Na to je zákon, pane frajtře.“…
V eskortě bylo vůbec velice málo zábavy. Maďar se bavil s Němcem zvláštním způsobem, jelikož znal z němčiny jenom jawohl a was? Když Němec mu cosi vykládal, Maďar kýval hlavou a říkal Jawohl, a když se Němec zamlčel, řekl Maďar Was? a Němec spustil znova. Polák z eskorty se držel aristokraticky, nikoho si nevšímal a bavil se sám pro sebe tím, že smrkal na zem, používaje k tomu velice dovedně palce pravé ruky, pak to zádumčivé na zemi roztíral kolbou ručnice a pak způsobně si utíral zasviněnou kolbu o kalhoty, přičemž si neustále pobručoval: „Svatá Panno.“
„To toho moc neumíš,“ řekl k němu Švejk. „Na Bojišti bydlel v jednom sklepním bytě metař Macháček, ten se vysmrkal na vokno a rozmazal to tak dovedné, že z toho byl vobraz, jak Libuše věští slávu Prahy. Za každej takovej vobraz dostal vod ženy takový státní štipendium, že měl hubu jako žok, ale von toho nenechal a pořád se v tom zdokonaloval. Byla to taky jediná jeho zábava.“
Polák mu na to neodpovídal a nakonec celá eskorta byla v hlubokém mlčení, jako by jela na pohřeb a přemýšlela s pietou na nebožtíka…
Skupiny pejzatých židů v dlouhých kaftanech ukazovaly si na mraky kouře na západě, šermovaly rukama. Křičelo se všude, že to hoří na řece Bugu, Uciszków, Busk a Derewiany…
Na hlavní velitelství městečka vodily hlídky polních četníků každou chvíli nějakou ustrašenou židovskou duši pro obvinění z rozšiřování nepravých a klamných zpráv. Tam bili potom nešťastné židy do krve a propouštěli je s rozsekanou zadnicí do jejich domovů…
A tak se Švejk ocitl opět v tom zmatku a pátral nyní po někom známém z bataliónu. Chodil dlouho po ulicích, až konečně vsadil na jednu kartu.
Zastavil jednoho plukovníka a svou lámanou němčinou ho prosil, jestli snad nezná, kde leží jeho batalión s jeho marškumpanií.
„Se mnou můžeš mluvit česky,“ řekl plukovník, „já jsem také z Čech. Tvůj batalión je rozložen vedle ve vesnici Klimontówě za drahou, a do městečka se nesmí, poněvadž se od vaší jedné kumpanie poprali na náměstí s Bavoráky, hned jak přišli.“…
Švejk pokračoval na své cestě do vesnice, a přemýšleje o plukovníkovi, dospěl k tomu úsudku, že před dvanácti lety byl v Tridentu nějaký plukovník Habermaier, který se také tak laskavé choval k vojákům, a nakonec vyšlo najevo, že je homosexuelní, když chtěl v lázních u Adiže zprznit jednoho kadetaspiranta, vyhrožuje mu dienstreglamá.
Za těchto ponurých myšlenek došel Švejk pomalu do nedaleké vesnice a nedalo mu mnoho práce najít štáb bataliónu, neboť třebas vesnice byla velice rozsáhlá, byla tam jen jedna slušná budova, veliká obecná škola, kterou v tomto čistě ukrajinském kraji postavila haličská zemská správa k vydatnému popolštění obce…
Za školou ve školní zahradě byla veliká trychtýřovitá jáma, způsobená výbuchem granátu velikého kalibru. V rohu zahrady stála silná hruška, na jejíž jedné větvi visel kus přeříznutého provazu, na kterém visel nedávno místní řeckokatolický farář, pověšený na udání místního polského řídícího učitele, že byl členem skupiny starorusů a že za ruské okupace sloužil v kostele mši za vítězství zbraní ruského pravoslavného cara. Nebylo to sice pravda, poněvadž v té době obviněný vůbec nebyl v místě přítomen, jsa na léčení kvůli svým žlučovým kamínkům v malých lázních nedotčených válkou, v Bochníe Zamurowane.
V pověšení řeckokatolického faráře hrálo úlohu několik složek: národnost, náboženský spor a slepice. Nešťastný farář těsně před válkou zabil totiž ve své zahradě jednu z učitelových slepic, které mu vybíraly zasazená zrna melounů.
Po nebožtíkovi řeckokatolickém faráři zůstala farní budova prázdnou a možno říct, že každý si vzal po panu faráři něco na památku.
Jeden polský sedláček odnesl si domů dokonce i staré piano, jehož vrchní desky použil ku spravení dvířek u prasečího chlívka. Část nábytku rozštípali vojáci, jak to bylo zvykem, a šťastnou náhodou zůstala neporušena veliká kamna v kuchyni se znamenitou plotnou, neboť řeckokatolický farář nelišil se nikterak od svých ultrakolegů a rád papal a měl rád mnoho hrnců a pekáčů na plotně i v troubě…“
(Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války)
Velké Británie – Spojené království – Britské ostrovy – Skotsko, Wales, Irsko, Severní Irsko
Velké Británie – Spojené království – Britské ostrovy – Skotsko, Wales, Irsko, Severní Irsko
Skvělá didaktická pomůcka – než jsem ji potkal, neměl jsem v tom jasno. Dobré to má Man, ten žlutý ostrov uprostřed, a pak dole v tom výčnělku malinké Normanské ostrovy – obojí patří jen k Britským ostrovům, což je čistě zeměpisný obrat. Nejsou součástí ani Velké Británie, ani Spojeného království, a Londýn si je drží hlavně tím, že tam posílá nemalé penízky. Obě tato samosprávná korunní území (se stejným statusem jako mají korunní zámořské kolonie jako jsou Bermudy atd. – a díky tomu také daňové ráje) se také snaží bojovat za znovuzavedení svých původních jazyků: kelské manštiny a románské normanštiny (což je fakticky archaický dialekt francouzštiny). Většinu této mapy ostatně tvoří země s keltským obyvatelstvem: anglosaské je na ní jen to, co je vybarveno červeně, a to ještě ne úplně: ten dlouhý poloostrov Anglie dole ve středu – Cornwall – je také keltský, stejně tak jako Bretaň svisle pod ním, která ovšem patří k Francii. Díky ní také vzniklo jméno Velká Británie. Francouzsky, jazykem první anglické šlechty, je totiž Bretaň Bretagne, ale Británie taky Bretagne. A tak je poloostrov ve Francii, obydlený ve starověku keltským kmenem Britů, řečený Malá Británie, zatímco jimi kdysi obydlenému sousednímu ostrovu se říká Velká Británie.
Společenství vlastníků domu Praha 7 – Bubeneč Havanská 155/16
Datum zápisu 7. 8. 2007
Obchodní firma Společenství vlastníků domu Havanská 155/16
Sídlo : Praha 7 – Bubeneč, Havanská 155/16, PSČ 170 00
IČO : 27920950
Právní forma : Společenství vlastníků jednotek
Spisová značka 7927 S, Městský soud v Praze
Účel nadace
– Správa domu a pozemku a zabezpečování dalších věcí v rozsahu a způsobem uvedeným v občanském zákoníku a souvisejících právních předpisech a stanovách.
Ostatní skutečnosti
– Den vzniku: 29.3.2007
Statutární orgán
EVA STRNADOVÁ – předseda výboru
Praha – Bubeneč, Havanská, PSČ 170 00
den vzniku členství: 16. 10. 2019
den vzniku funkce: 12. 11. 2019
Ing. JIŘÍ VÝŠKA – člen výboru
Praha – Bubeneč, Havanská, PSČ 170 00
den vzniku členství: 16. 10. 2019
TOMÁŠ ZRNA – člen výboru
Praha – Bubeneč, Havanská, PSČ 170 00
den vzniku členství: 16. 10. 2019
Společenství vlastníků jednotek Bellušova 1852-1854 v Praze
Datum zápisu 28. 4. 2015
Obchodní firma
Společenství vlastníků jednotek Bellušova 1852-1854 v Praze
Sídlo : Praha – Stodůlky, Bellušova 1854/24, PSČ 155 00
IČO : 03950271
Právní forma : Společenství vlastníků jednotek
Spisová značka 16409 S, Městský soud v Praze
Účel nadace
– správa domu a pozemku
Statutární orgán
RŮŽENA SWANOVÁ – předseda výboru
Praha – Stodůlky, Bellušova, PSČ 155 00
den vzniku členství: 1. 4. 2015
den vzniku funkce: 1. 4. 2015
ZDENĚK KRUPIČKA – místopředseda výboru
Praha – Stodůlky, Bellušova, PSČ 155 00
den vzniku členství: 1. 4. 2015
den vzniku funkce: 1. 4. 2015
LUDĚK SÝKORA – člen výboru
Praha – Stodůlky, Bellušova, PSČ 155 00
den vzniku členství: 1. 4. 2015
den vzniku funkce: 1. 4. 2015
Ing. JIŘÍ ŠEMBERA – člen výboru
Praha – Stodůlky, Bellušova, PSČ 155 00
den vzniku členství: 1. 4. 2015
den vzniku funkce: 1. 4. 2015
Společenství vlastníků pro dům Slavětínská č.p.1072, Klánovice IČO 03268446
Datum vzniku a zápisu 17. září 2014
Spisová značka S 15717/MSPH Městský soud v Praze
Obchodní firma Společenství vlastníků pro dům Slavětínská č.p.1072, Klánovice
Sídlo Slavětínská 1072/68, Klánovice, 190 14 Praha
Identifikační číslo 03268446
Právní forma Společenství vlastníků jednotek
Předmět činnosti zajišťování správy nemovité věci
Statutární orgán
Předseda
Bc. MIROSLAV VOLEK
Čáslav
Den vzniku funkce: 26. červen 2018
Den vzniku členství: 21. červen 2018
Člen
Ing. Roman Oubrecht
Praha
Den vzniku členství: 21. červen 2018
Člen
Ing. RICHARD SKLENAŘÍK
okres Brno-venkov
Den vzniku členství: 21. červen 2018
Počet členů 3
Způsob jednání
Společenství zastupují vždy dva členové výboru společně.
Společenství vlastníků jednotek Újezd 412/17, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, IČO 27168417
Datum vzniku a zápisu
9. srpen 2004
Spisová značka S 5002/MSPH Městský soud v Praze
Obchodní firma Společenství vlastníků jednotek Újezd 412/17, 118 00 Praha 1 – Malá Strana
Sídlo Újezd 412/17, Malá Strana, 118 00 Praha
Identifikační číslo: 27168417
Právní forma: Společenství vlastníků jednotek
Statutární orgán – výbor
Předseda výboru
Dana Nižaradzová
Praha
Den vzniku funkce: 16. prosinec 2014
Den vzniku členství: 16. prosinec 2014
Člen výboru
Jana Buďárková
Praha
Den vzniku funkce: 16. prosinec 2014
Den vzniku členství: 16. prosinec 2014
Člen výboru
David Růžička
Praha
Den vzniku členství: 19. únor 2019
Počet členů
3
Způsob jednání
Za výbor jedná navenek předseda výboru nebo výborem píemně pověřený člen výboru. Je-li pro právní úkon zapotřebí písemná forma, je nezbytný podpis předsedy adalšího člena výboru.
Společenství vlastníků jednotek Osadní 29 Praha 7 Holešovice IČO: 24690481
Datum zápisu 28. 7. 2010
Obchodní firma : Společenství vlastníků jednotek Osadní 29
Sídlo : Praha – Holešovice, Osadní 698/29, PSČ 170 00
IČO : 24690481
Právní forma : Společenství vlastníků jednotek
Spisová značka 11665 S, Městský soud v Praze
Statutární orgán
LUDMILA SÝKOROVÁ – předseda výboru
Praha – Holešovice, Osadní, PSČ 170 00
den vzniku členství: 18. 1. 2010
den vzniku funkce: 18. 1. 2010
Ing. ZDENĚK ŠŤASTNÝ – člen výboru
Praha – Holešovice, Osadní, PSČ 170 00
den vzniku členství: 18. 1. 2010
LENKA HESOVÁ – místopředseda výboru
Praha – Holešovice, Osadní, PSČ 170 00
den vzniku členství: 15. 12. 2011
den vzniku funkce: 15. 12. 2011
Společenství vlastníků pro dům Rohožnická č. 1601 – 1605, Praha 21
Datum zápisu 24. 11. 2005
Obchodní firma
Společenství vlastníků pro dům Rohožnická č. 1601 – 1605, Praha 21
Sídlo : Praha – Újezd nad Lesy, Rohožnická 1604, PSČ 190 16
IČO : 27400182
Právní forma : Společenství vlastníků jednotek
Spisová značka 6239 S, Městský soud v Praze
Účel nadace
– zajišťování správy domu a pozemků, a to domu č.p. 1601, 1602, 1603, 1604, 1605 postaveném na pozemcích p.č. 4292, p.č. 4293, p.č. 4294, p.č. 4295 a p.č. 4296 a pozemků p.č. 4292, p.č. 4293, p.č. 4294, p.č. 4295, p.č. 4296 a p.č. 4306/11, vše v katastrální m území Újezd nad Lesy
Statutární orgán
MICHAL SAJFERT – Předseda
Praha – Újezd nad Lesy, Rohožnická, PSČ 190 16
den vzniku funkce: 28. 5. 2019